Nejsou slova, která bych mohla dál napsat. Jen to, že tahle série se čím dál tím víc stává jen zachycováním jediněčných okamžiků. Z velké části jsou všechny kapitoly faktografické.

Světlonoš spěchal. Věděl, že když rychle přeběhne ulici, Marika si ho sotva všimne. Ach, ubohá Marika, proklouzla mu mezi prsty zbytečná myšlenka. V kapse měl jen několik mincí, které ho studily přes tenkou tkaninu na boku. Kdysi je sebral na ulici a v tu chvíli ho přestala obtěžovat myšlenka viny; ač viděl, jak mince vypadly z kožené dámské kabelky, slyšel jejich bolestný křik, když se dotkly kamene, viděl ty černé vlasy, jak se rozplynuly ve smogu města, mince pak zůstaly navždy v kapse jeho špinavého svetru. Snad by na ně i zapomněl, kdyby nespatřil Mariku; jedna její ruka skrytá pod kabátcem, omotaná šálou, druhá prosila, vycházela vstříc cizím tělům, absorbovala znechucené pohledy a laskala její vlastní tělo v těch ohavných, špinavých uličkách, když byla Marika sama. Když se Světlonoš díval.

„Neotáčej se ke mně zády.“ Světlonoš sebou krátce trhnul dřív, než vítr z piniových hájů donesl vůni jeho hlasu. Uvolnil se a Albín teprve teď viděl únavu v jeho očích a v držení těla.

„Neměl jsi přijít. Nežádal jsem tě,“ řekl Světlonoš. Z jeho těla pomalu vyprchávalo teplo, stával se mrtvou sochou, jeho kolena se podlomila. Albín nepromluvil, svezl se k němu na zem a vzal jeho tělo do náruče. Světlonoš teď nechtěl usnout, znovu zvedl oči a vpíjel se pohledem do jeho tváře, nebylo důležité, že je tady, teď už ne. Jen ať zůstane. Albín přikývl a položil jeho hlavu na svůj hrudník, pečlivě sčesal jeho vlasy, tak, že se nedotkly špinavého kamene. Ty vlasy, které teď zachytily poslední třpyt zlatavé sluneční noblesy, než vyprchala a ztratila se stejně jako Světlonošův dech. A jen malý okamžik předtím se do jejich srdcí už navždy vkradl těžký smutek, tak těžký, že jejich srdce zkameněla jako první. Smutek tak nezměrný a dojímavý. Bolest, která zasahovala každou jejich společnou myšlenku a dotýkala se nepolapitelné věčnosti, která se proplétala v tom pozdním, teplém večeru s měkkým smogem. A tak Světlonoš věděl, že už nikdy svůj pohled od Mariky neodvrátí, protože ta bolest byla pro ni.

Ochladilo se. Jen trochu. Albín své sevření nepovolil. Jejich chvíle trvala jen pár sekund, a přesto je Marika viděla. Šátek se odmotal, zaschlá krev připomíná spíš špínu než poranění. Lehce pokývala hlavou, vlasy se opřely o vzduch a zpomalily jeho tlak na její obnaženou tvář. Albín Světlonošovi nikdy nepřiznal, že mu Marika odpustila.

Viděla jsem vesmír jako Gagarin. Vyhrála jsem cenu v nějakém časopise, který se volně rozdává po ulicích. To on mi ho podstrčil a já se přemohla a nevyhodila jej do prvního koše. Byla tam ta pozvánka. Sešli jsme se tedy na náměstí Neexistujícího. Ostatní vypadali jako ti praví vítězové, mladí fyzici, kostnaté obroučky, kostnatá postava i pohledy. Nevěděla jsem, co se děje, ale neptala jsem se. Nebyla to raketa, spíš něco jako letadlo s jiným zakončením. Netrvalo to ani chvíli… Nemohla jsem dýchat, překonali jsme odpor, nezavřela jsem oči, jako jediná. A pak to bylo všude kolem, jako mlha. Tmavá, hustá, špatně se mi dýchalo. Neohlídla jsem se zpět, ale věděla jsem, že Země za mnou není. Ti ostatní už také neexistovali, měla jsem pocit, že všichni umřeli a já jsem jediná, která přežila ten tlak vzadu za očními bulvami. Universum se kolem mě rozprostíralo a objímalo mě mnohem jemněji než zima. Neproniklo až do mě. Mohla jsem trhaně dýchat. Pak jsem cítila jen tu bolest, udělalo se mi špatně, když do mého těla pronikl chladný kov. Hák mě přitáhl zpátky… Přiletěli jsme zase všichni, nejspíš tedy nakonec neumřeli. Na náměstí stálo hodně lidí, nadšeně volali a já z nich dostala šílenou hrůzu. Utekla jsem, zatímco ostatní stáli v kuželu světla a mávali. Nemohla jsem běžet, ta bolest po háku zůstala, pletli se mi nohy a nedokázala jsem utéct dost daleko od nich. Nakonec mě někdo zabil, neviděla jsem jeho tvář, necítila jeho prsty, jen jeho dech se jako ta hustá černá mlha dostal do mých plic. Měla jsem víc než ti vítězové. Viděla jsem vesmír jako Gagarin.

deep in the night, i’m looking for some ….

1. What is your first name? Karolina.
2. What is your favorite food? Rice.
3. What university will you go to? Princeton University (in my dreams).
4. What is your favorite color? Purple.
5. Who is your celebrity crush? Johnny Weir.
6. Favorite drink? Coffee.
7. Dream vacation? Sea under the artic ice.
8. Favorite dessert? Ice-cream.
9. What you want to be when you grow up? Control myself, control the world.
10. What do you love most in life? Future.
11. One Word to describe you. Luminiscence.
12. Your flickr name. Santei.

1. ^uk^ Sonar picking up large object to Portside, Captain, 2. Silver Saddle Sycee and rice, 3. looking through…Alexander Hall, 4. Seeing…double?, 5. Johnny Weir, 6. coffee & the city, 7. Hot and cold spells for the Commando Helicopter Force in 2007, 8. big ole ice cream cake, 9. so delightful!, 10. What will the future bring?, 11. Leafy Luminiscence, 12. Untitled by Alexis Dei Santei

The reason is on Bee’s and Marias’ websites.

P.S.: Reaguji. Poslední záchrana před samotou je to, že se moji rodiče chtějí vzít. Vždy jsem odmítala svatbu jen z toho důvodu, že je pro mě příliš svatá, obdivuji ten slib, vnímám jej velmi čistě. Slib, kterých bych nemohla, nechtěla dodržet. Jsou jako stíny, občas je ona tělem, občas on. Následují se, protože nechtějí být sami. A ve svém trapném tichu vysloví slib před svědky, kterým se musí zaplatit, před Bohem, který pro ně nesmí existovat. Byla by to nespravedlnost. A já nepřijdu. Protože není součástí mé rodiny, protože ticho je pro dnešek slovem s velkou váhou, protože jen projednou jsem skutečně pokorná před něčím, co je mnohem větší než ten můj tichý stín.