Děsím se toho letu, letišť a všech těch přestupů. Děsím se své angličtiny. A děsím se, že neprojdu matematickým testem a budu muset mít rok matematiku; tenhle rok bych ji ráda vynechala kvůli seminářům z angličtiny a historie. Děsí mě, že s mou nulovou povědomostí o “time management” naprosto ztroskotám v dělání věcí včas. Děsí mě představa vybalování těch tří obrovských tašek, které na mě čekají v prázdném pokoji uprostřed lesů. Popravdě ta příroda mě momentálně děsí asi nejméně. Nebyla jsem v Praze jen pár dnů a spala jsem. Tedy v rámci mých obvyklých možností. Jsem jen den v Praze a cítím se hrozně.

Zítra je doufám můj poslední den zařizování. Musím k zubaři, do banky a nakonec do práce. Dns později, až se trochu víc probudím, půjdu vyklízet pokoj a dobalovat. Poprvé za dlouhou dobu nemám před sebou jasný cíl, jasnou budoucnost nebo sen. Samozřejmě visím na stránkách univerzit, mé top 3 jsou stále stejné, ale nejsem tomu nijak oddaná, rozhodně ne natolik, že bych přehlížila přítomnost. A tou teď tedy nakonec žiji - a nikterak se mi to nezamlouvá. Za pár dnů, až začne škola, rozvrh se mi trochu srovná, první listy začnou opadávat, určitě se zase vrátí můj život v budoucnosti, alespoň na noc se vrátí, protože přes den asi skutečně budu každou vteřinu muset žít a co hůř, uvažovat o ní a správně ji začlenit do svého velice organizovaného “time management”. To zní hrozně; doufám, že se mi to jen takhle na papíře zdá nemožné, že nebudu mít čas sledovat na internetu vše, co teď, že nebude čas jen tak pustit si tři filmy za sebou, pár hodin se válet a nic nedělat nebo psát. Realita bude určitě o dost jiná, s tím počítám, jen nevím, v kterých oblastech to, co je psáno, zas až tolik neplatí a v kterých bych si měla doplnit alespoň jeden další vykřičník.

Tohle nejsou stížnosti. Vlasně ani strach, protože ten přichází jen ve dne, když jsem napůl ve spánku než napůl vzhůru. Strašně se těším. Nemůžu se dočkat…

P.S.: Vybrala jsem si Winterim. Z finančních důvodů neuvidím Mexico. Štve mě hlavně to, že tenhle program je naprosto perfektní. Co mě zajímá víc, než kultura a architektura Mayské civilizace a její záhady, literatura a mořská biologie při zkoumání unikátních útesů? Jsem s tím smířená do té doby, než pomyslím na to, že bych stála uprostřed míst, kde byla jedna z největších, nejimpozantnějších a nejzáhadnějších civilizací.
Místo toho budu nejspíš studovat ten Holocaust. Láká mé hlavně ten sociologický výzkum a osobní projekt v rámci tohoto kurzu. Taky doufám, že nás tam bude žalostně málo (myslím, že ostatní raději půjdou na kurzy jako “Raku Pottery” nebo “Rock Band”) a hlavně ti starší studenti.

Freemanova nejlepší role a přitom jsem si jistá, že bych každého donutila, aby souhlasil s tím, že tentokrát hrál sám sebe. Protože ten dojem je až příliš silný, než aby se daly tyhle myšlenky zastavit. Španělština se dostala blíž mému srdci než kdykoliv dřív. Nakonec skončím s tím, že se ji budu učit. mezi hodinami salsy a mexického jídla.

Dnes jsem k východu zády. Uloupili jim duši a ukradli jim budoucnost a oni pořád jen mluví o uloupeném Kosovu. Mé zdi jsou prázdné, včera ve čtyři ráno jsem vše strhala.

Přešla noc a já zapomněla, kde jsem původní odkaz nalezla.

Svítá a já posílám své příběhy.

I. DROPLETS
(Droplets by Colbie Caillat & Jason Reeves; ve skutečnosti psáno při jednom coveru nazpívaném dvěma sestrami na youtube)

Opouštím tě.
Nejistá, jestli je to přesně to, co bych měla udělat.
Tolik to cítím.
Chci to zpět, ale nemůžu se zastavit, nemůžu.
Jen se pokouším zjistit, jestli se všechny ty neuchopitelné kousky mé mysli jednou zachytí. Zahalené mým vlastním strachem, který teď, pro jednou, nepotřebuji.
Protože kráčím dál jen sama a jediné, na co myslím, jsi ty. Má…
Má hlava je obklopena dešťovými mračny a celý svět je příliš pomalý, příliš vzdálený mým krokům. A tak jen čekám, až kapky… kapky.
Zanechala jsi znamení. Hrdě jej nosím na svých prsou, nad kamenným srdcem, aby mi připomnělo, že dýchám jen s tebou, jen v tobě. Všechno je pro nás možné, vědělas to. V očích mám už jen odraz lítosti, kterou teď, pro jednou, nepotřebuji.
Protože kráčím dál jen sama a jediné, na co myslím, jsi ty. Má…
Má hlava je obklopena dešťovými mračny a celý svět je příliš pomalý, příliš vzdálený mým krokům. A tak jen čekám, až klesnu a ponořím se do tvých mlčících slz.
Ty jsi ten déšť.
Zanechala jsi mi jen znamení. Které teď, pro jednou, nepotřebuji. Nepotřebuji.

II. ALL OVER ME
(All Over Me by Lindsey Harper)

Někde mezi tím, co je špatné, co je správné. Tam mě najdeš. A všechny tvé hradby jsou té noci rozbořeny. Do úsvitu tě uvidím, pochopím.
Protože vím, že ty víš, že teď jsem tvá, jsi všude kolem mne, ve mně. A náhle je jasné, že uděláš ten důležitý krok. Tvé záclony se jemně zatáhnou.
Pokud je ale tvé srdce ledové, mé pokrývky jej zahřejí.
Ochráním tě před bouřkou. Ochráním tě před všemi bouřemi.
Odpovědi nejsou často k nalezení, ale stačí se mne jen zeptat. Protože jsem ztratila samu sebe hluboko v tvých očích a jediné, co mě teď spojuje, jsi ty.
Protože vím, že ty víš, že teď jsem tvá, jsi všude kolem mne, ve mně. A náhle je jasné, že uděláš ten důležitý krok. Tvé záclony se jemně zatáhnou.
Pokud je ale tvé srdce ledové, mé pokrývky jej zahřejí.
Ochráním tě před bouřkou. Ochráním tě před všemi bouřemi.
Řekni, kdo jsi. Kdo jsme. Je to první krok směrem ke skutečné pravdě.
Kradeš mi dech s každým choulostivým krokem blíž. Jsi v mém srdci.
Někde mezi tím, co je špatné, co je správné. Tam mě najdeš. Čekám na tebe.

III. HEARTSTOPPER
(Heartstopper by Emiliana Torrini)

Řekl jsi, že to já začala s těmi špinavými okolnostmi milostných přelétnutí.
A piju příliš mnoho a kouřím příliš rychle.
A tohle město jen vyčistilo rány na mé nevinnosti.
Černá káva se sama nalévá z mých uší. Je to jediná zajímavá věc tady kolem… A tak mé srdce přestává bít.
A když se zastaví, poprvé slyším ticho.
Mé srdce se zastavilo.
A když se zastaví, poprvé slyším ticho.
Mé srdce se zastavilo.
Číslo tři se přehrává stále dokola. Slyšela jsem, že vlaky mají další zpoždění.
A tak se nahlas směji.
Můj život je špína. Zašla jsem až příliš daleko k mé neživosti.
Další káva je na účet podniku. Můj pohled ubohé holky patřil jeho choti… A tak mé srdce přestává bít.
A když se zastaví, poprvé slyším ticho.
Mé srdce se zastavilo.
A když se zastaví, poprvé slyším ticho.
Mé srdce se zastavilo.
Před tvým domem, kde na sebe křičíme. V mých představách bys mi vášnivě zachytil ruce; ale už je dávno po večerce. A v další hodině, v nepřestávající sprše z mraků, odcházím domů.
Ztratím klíče jen těsně před sebou samou. Úsměv mého souseda se mi pomalu vypaluje do sítnic. Ta nejčernější káva, jakou kdy uvidím… A tak mé srdce přestalo bít.
A když se zastavilo, poprvé slyším ticho.
Mé srdce se zastavilo.

IV. WISH YOU WERE HERE
(Wish You Were Here by Pink Floyd)

Takže… Takže si myslíš, že dokážeš rozeznat nebe od pekla, modrá nebesa od bolesti.
Dokážeš rozpoznat zelená, široká pole od chladné, kovové kolejnice? Úsměv za oponou?
Myslíš, že jej dokážeš rozpoznat?
Donutili tě vyměnit své hrdiny za stíny a duchy? Horký popel za stromy? Horký, dusný vzduch za chladivý vánek?
Chabou útěchu za změnu?
A vyměnil jsi účast ve válce za hlavní roli v uzavřené kleci?
Ach, jak bych si přál, tolik bych si přál, abys tu byl.
Jsme jen dvě ztracené duše, které plavou v rybím akváriu, rok za rokem.
Které poletují nad stále stejnou, starou zemí.
A co jsme nalezli? Jen ty stejné, staré obavy.
Ach, kdybys tu jen byl…