Nespím. Nepíšu. Rozepsáno mám ale přibližně šest příspěvků. Jeden je hodně zoufalý, skutečně příliš zoufalý. V Praze končí a začíná léto. Nepamatuji si včerejšek. Jen úterý, protože jsem byla v práci. Deset položek a méně? Stačí jedna. Nenávidím wikipedisty. “Přepište životopis vlastními slovy, aby nepodléhal autorským právům.” Půl hodiny jsem strávila tím, že jsem přemýšlela, jak přepsat “vystudoval tento obor na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a po studiích nastoupil do této firmy”.

Freemanova nejlepší role a přitom jsem si jistá, že bych každého donutila, aby souhlasil s tím, že tentokrát hrál sám sebe. Protože ten dojem je až příliš silný, než aby se daly tyhle myšlenky zastavit. Španělština se dostala blíž mému srdci než kdykoliv dřív. Nakonec skončím s tím, že se ji budu učit. mezi hodinami salsy a mexického jídla.

Dnes jsem k východu zády. Uloupili jim duši a ukradli jim budoucnost a oni pořád jen mluví o uloupeném Kosovu. Mé zdi jsou prázdné, včera ve čtyři ráno jsem vše strhala.

Připojila jsem se ještě dřív než vyšlo slunce k jedné povídkové meme. Pravidla spočívají v tom, že vezmete čtyři písně, které jsou pro vás aktuálně vším, a přeložíte jejich text. Ale velmi volně, zároveň však aby byla zachována ona linie. Pokud je text česky, pak jde o to, vyjádřit myšlenku jinými slovy a spojením.

Přešla noc a já zapomněla, kde jsem původní odkaz nalezla.

Svítá a já posílám své příběhy.

I. DROPLETS
(Droplets by Colbie Caillat & Jason Reeves; ve skutečnosti psáno při jednom coveru nazpívaném dvěma sestrami na youtube)

Opouštím tě.
Nejistá, jestli je to přesně to, co bych měla udělat.
Tolik to cítím.
Chci to zpět, ale nemůžu se zastavit, nemůžu.
Jen se pokouším zjistit, jestli se všechny ty neuchopitelné kousky mé mysli jednou zachytí. Zahalené mým vlastním strachem, který teď, pro jednou, nepotřebuji.
Protože kráčím dál jen sama a jediné, na co myslím, jsi ty. Má…
Má hlava je obklopena dešťovými mračny a celý svět je příliš pomalý, příliš vzdálený mým krokům. A tak jen čekám, až kapky… kapky.
Zanechala jsi znamení. Hrdě jej nosím na svých prsou, nad kamenným srdcem, aby mi připomnělo, že dýchám jen s tebou, jen v tobě. Všechno je pro nás možné, vědělas to. V očích mám už jen odraz lítosti, kterou teď, pro jednou, nepotřebuji.
Protože kráčím dál jen sama a jediné, na co myslím, jsi ty. Má…
Má hlava je obklopena dešťovými mračny a celý svět je příliš pomalý, příliš vzdálený mým krokům. A tak jen čekám, až klesnu a ponořím se do tvých mlčících slz.
Ty jsi ten déšť.
Zanechala jsi mi jen znamení. Které teď, pro jednou, nepotřebuji. Nepotřebuji.

II. ALL OVER ME
(All Over Me by Lindsey Harper)

Někde mezi tím, co je špatné, co je správné. Tam mě najdeš. A všechny tvé hradby jsou té noci rozbořeny. Do úsvitu tě uvidím, pochopím.
Protože vím, že ty víš, že teď jsem tvá, jsi všude kolem mne, ve mně. A náhle je jasné, že uděláš ten důležitý krok. Tvé záclony se jemně zatáhnou.
Pokud je ale tvé srdce ledové, mé pokrývky jej zahřejí.
Ochráním tě před bouřkou. Ochráním tě před všemi bouřemi.
Odpovědi nejsou často k nalezení, ale stačí se mne jen zeptat. Protože jsem ztratila samu sebe hluboko v tvých očích a jediné, co mě teď spojuje, jsi ty.
Protože vím, že ty víš, že teď jsem tvá, jsi všude kolem mne, ve mně. A náhle je jasné, že uděláš ten důležitý krok. Tvé záclony se jemně zatáhnou.
Pokud je ale tvé srdce ledové, mé pokrývky jej zahřejí.
Ochráním tě před bouřkou. Ochráním tě před všemi bouřemi.
Řekni, kdo jsi. Kdo jsme. Je to první krok směrem ke skutečné pravdě.
Kradeš mi dech s každým choulostivým krokem blíž. Jsi v mém srdci.
Někde mezi tím, co je špatné, co je správné. Tam mě najdeš. Čekám na tebe.

III. HEARTSTOPPER
(Heartstopper by Emiliana Torrini)

Řekl jsi, že to já začala s těmi špinavými okolnostmi milostných přelétnutí.
A piju příliš mnoho a kouřím příliš rychle.
A tohle město jen vyčistilo rány na mé nevinnosti.
Černá káva se sama nalévá z mých uší. Je to jediná zajímavá věc tady kolem… A tak mé srdce přestává bít.
A když se zastaví, poprvé slyším ticho.
Mé srdce se zastavilo.
A když se zastaví, poprvé slyším ticho.
Mé srdce se zastavilo.
Číslo tři se přehrává stále dokola. Slyšela jsem, že vlaky mají další zpoždění.
A tak se nahlas směji.
Můj život je špína. Zašla jsem až příliš daleko k mé neživosti.
Další káva je na účet podniku. Můj pohled ubohé holky patřil jeho choti… A tak mé srdce přestává bít.
A když se zastaví, poprvé slyším ticho.
Mé srdce se zastavilo.
A když se zastaví, poprvé slyším ticho.
Mé srdce se zastavilo.
Před tvým domem, kde na sebe křičíme. V mých představách bys mi vášnivě zachytil ruce; ale už je dávno po večerce. A v další hodině, v nepřestávající sprše z mraků, odcházím domů.
Ztratím klíče jen těsně před sebou samou. Úsměv mého souseda se mi pomalu vypaluje do sítnic. Ta nejčernější káva, jakou kdy uvidím… A tak mé srdce přestalo bít.
A když se zastavilo, poprvé slyším ticho.
Mé srdce se zastavilo.

IV. WISH YOU WERE HERE
(Wish You Were Here by Pink Floyd)

Takže… Takže si myslíš, že dokážeš rozeznat nebe od pekla, modrá nebesa od bolesti.
Dokážeš rozpoznat zelená, široká pole od chladné, kovové kolejnice? Úsměv za oponou?
Myslíš, že jej dokážeš rozpoznat?
Donutili tě vyměnit své hrdiny za stíny a duchy? Horký popel za stromy? Horký, dusný vzduch za chladivý vánek?
Chabou útěchu za změnu?
A vyměnil jsi účast ve válce za hlavní roli v uzavřené kleci?
Ach, jak bych si přál, tolik bych si přál, abys tu byl.
Jsme jen dvě ztracené duše, které plavou v rybím akváriu, rok za rokem.
Které poletují nad stále stejnou, starou zemí.
A co jsme nalezli? Jen ty stejné, staré obavy.
Ach, kdybys tu jen byl…

Nejsou slova, která bych mohla dál napsat. Jen to, že tahle série se čím dál tím víc stává jen zachycováním jediněčných okamžiků. Z velké části jsou všechny kapitoly faktografické.

Světlonoš spěchal. Věděl, že když rychle přeběhne ulici, Marika si ho sotva všimne. Ach, ubohá Marika, proklouzla mu mezi prsty zbytečná myšlenka. V kapse měl jen několik mincí, které ho studily přes tenkou tkaninu na boku. Kdysi je sebral na ulici a v tu chvíli ho přestala obtěžovat myšlenka viny; ač viděl, jak mince vypadly z kožené dámské kabelky, slyšel jejich bolestný křik, když se dotkly kamene, viděl ty černé vlasy, jak se rozplynuly ve smogu města, mince pak zůstaly navždy v kapse jeho špinavého svetru. Snad by na ně i zapomněl, kdyby nespatřil Mariku; jedna její ruka skrytá pod kabátcem, omotaná šálou, druhá prosila, vycházela vstříc cizím tělům, absorbovala znechucené pohledy a laskala její vlastní tělo v těch ohavných, špinavých uličkách, když byla Marika sama. Když se Světlonoš díval.

„Neotáčej se ke mně zády.“ Světlonoš sebou krátce trhnul dřív, než vítr z piniových hájů donesl vůni jeho hlasu. Uvolnil se a Albín teprve teď viděl únavu v jeho očích a v držení těla.

„Neměl jsi přijít. Nežádal jsem tě,“ řekl Světlonoš. Z jeho těla pomalu vyprchávalo teplo, stával se mrtvou sochou, jeho kolena se podlomila. Albín nepromluvil, svezl se k němu na zem a vzal jeho tělo do náruče. Světlonoš teď nechtěl usnout, znovu zvedl oči a vpíjel se pohledem do jeho tváře, nebylo důležité, že je tady, teď už ne. Jen ať zůstane. Albín přikývl a položil jeho hlavu na svůj hrudník, pečlivě sčesal jeho vlasy, tak, že se nedotkly špinavého kamene. Ty vlasy, které teď zachytily poslední třpyt zlatavé sluneční noblesy, než vyprchala a ztratila se stejně jako Světlonošův dech. A jen malý okamžik předtím se do jejich srdcí už navždy vkradl těžký smutek, tak těžký, že jejich srdce zkameněla jako první. Smutek tak nezměrný a dojímavý. Bolest, která zasahovala každou jejich společnou myšlenku a dotýkala se nepolapitelné věčnosti, která se proplétala v tom pozdním, teplém večeru s měkkým smogem. A tak Světlonoš věděl, že už nikdy svůj pohled od Mariky neodvrátí, protože ta bolest byla pro ni.

Ochladilo se. Jen trochu. Albín své sevření nepovolil. Jejich chvíle trvala jen pár sekund, a přesto je Marika viděla. Šátek se odmotal, zaschlá krev připomíná spíš špínu než poranění. Lehce pokývala hlavou, vlasy se opřely o vzduch a zpomalily jeho tlak na její obnaženou tvář. Albín Světlonošovi nikdy nepřiznal, že mu Marika odpustila.