Předtím jsem psala, že je to konec, ale ten fakticky přišel až dnes. Ani to nedokážu napsat, prostě jen se mě to dotýká mnohem, mnohem víc, než když jsem odcházela minulý rok z předchozí školy. Tam jsem byla čtyři roky, tady jen jeden, za který jsem se nesžila s 90% třídy ani nic a přesto… Připadám si osamělá. A mám strach, šílený, šílený strach.

S Denis jsme se nedokázaly rozloučit. Je naprosto jedinečná a nikdy nebudu litovat toho, že jsem ji poznala. Zítra spolu ještě jdeme na Othella na Hrad, takže opravdové loučení nastane až tam. Loučení, to je slovo nadcházejícího měsíce.
Žanet dnes odjela na měsíc do Vídně. Zkouší tam bydlet se svým přítelem. Včera na mě počkala po práci, šli jsme na večeři, pak na Karlův most. Seděly jsme na kamenném zábradlí, ona četla první iracionální, v ohnivých vlasech růži, znovu ty oči, ve kterých byla vidět naděje. Konečně. Vítr polapil naše vlasy, které jsme si vytrhly a nechávaly je na památku Praze. Kdo ví, kdy příště uvidíme Prahu… Ten den byl jediněčný. Chvíli jsme mluvily německy, chvíli anglicky, italsky a francouzsky. Ten den jsme nevzpomínaly…

Dnes jsem dostala své výsledky. Průměr se mi o něco zhoršil, jak správně podotkl můj profesor, motivace v matematice se trochu přehoupla jinam a navíc jsme celý pololetí počítali a pokud stále sčítám 3+2 jako 6 nebo 12x = 5 => x = 12/5, tak samozřejmě si lepší známku nezaslouží. Takže mám dvě dvojky. Ta druhá je z němčiny, dlouhodobě můj nejhorší předmět. Jsem moc líná naučit se 100 slovíček na zkoušení, bohužel.
Každopádně jsem vyhrála cenu za prospěch, příští rok ji na slavnostním zahájení musí někdo přijít vyzvednout za mě. Popravdě jsem ani nevěřila, že by mi tu cenu dali, myslím, že bych to i chápala jako spravedlnost, že by ji převzal někdo jiný, když odjíždím. Ale je to fajn, je to nějaká plaketa a 5000 Kč. A dostala jsem ji za to, že mám nejlepší výsledky z prvních ročníků. Mimo to mám také nejlepší výsledky z celé školy. Bylo to samovolné… máma prostě řekla, že je na mě pyšná. A já jsem ve vtřeině zapomněla její větu, že tohle mi ona nikdy neřekne…

Šla jsem poděkovat svému profesorovi na historii. Nechápou to, ale já mu skutečně dlužím hodně. I když o antice mám přečteno vše, co vyšlo, ale stejně. Nezáleží na tom, že jsem se vlastně nedozvěděla nic zas tak nového, ale na tom, že mě probudil.
Ve dveřích jsme mu řekla, že se snad ještě setkáme… Třeba až si tam půjdu žádat o místo. A v té chvíli jsem to myslela naprosto upřímně.

Každopádně jsem úplně mimo, tak trochu příjemně smutná, tak trochu v depresi. Teď, když mám víza (pohovor byl děsný, napíšu o tom víc), letenky, konec školy, těch několik pár loučení… už se mě to prostě dotýká mnohem víc.

Konec. A nový začátek. Barvím si vlasy. Jsem na sebe hrdá.

P.S.: Naučila jsem se hymnu Spojených států. Je to teď song týdne XD.

- Dnes jsem třikrát málem umřela. Nejprve mě téměř zajelo auto, což očekávám již delší dobu vzhledem k mému asertivnímu přístupu, že když chci přejít přes přechod, prostě vstoupím do vozovky, protože mám přednost. Nicméně, kdyby mě její ruka nestrhla zpět. Tentokrát to nebylo jen takové “těsně”, ale skutečně by mě to auto zajelo. Její stisk jsem cítila ještě několik hodin. Vypadala jako Michelle. A Michelle je v mých očích andělem.
Podruhé jsem procházela přes staveniště, kudy procházím každý den cestou domů. Nikdy jsem neměla dobrý pocit, když jsem procházela pod tím lešením. Dnes jen vteřinu po tom, co jsem udělala krok dál, za mnou dopadla těžká cihla a rozpadla se na prach. Trhla jsem sebou a několik vteřin se bála pohnout.
Napotřetí by má smrt nebyla nijak zajímavá. Jednoduše bych umřela na udušení tím dusným, horkým vzduchem, který pro mě neobsahoval náhle žádný kyslík, když jsem šlapala kopec k Hradu.

- Ty suché květiny jsem ještě nevyhodila. Dnes jsem myslela, jestli je nějaká možnost, že bych se jednou vrátila zpátky sem a žádala o místo. Nikdy se od toho asi úplně neoprostím… Znovu jsem přemýšlela o studiu antiky. Jak jen, bože, dokážu někdy zkombinovat astrofyziku, antiku, literaturu, ekonomii, politologii a oceánografii? Myslím, že je to nemožné. Dnešní den jsem ale věnovala antice.

- Viděla jsem Troju. Podruhé a stejně jsem se přemohla. A nikdy jim neodpustím, co z toho udělali. Bratranec… Ať historici klidně zpochybňují nejčistší a nejnaplněnější vztah v dějinách mezi Héfaistionem a Alexandrem, ale Achillea a Patrokla přeci nesmějí popírat… :(

- Kůže mě přinutila začít se učit italsky. V poslední době mám pocit, že nadpis mě přinutí učit se čínsky. Pavoučí lilie má pro mě neuvěřitelný význam. Nikdy se pravděpodobně nebude moci přiblížit Wild Blue Yonder, kdy jsem poprvé přirozeně plakala nad krásou, nad pouhou krásou. Nebo na Analife, který ve mě zůstane navždy zapsaný.

- Ruské šampaňské se chladí. Smějí se mi, že piji jen sama, ptají se proč.

- Z Conserve mi přišlo spoustu dokumentů. O začátku školního roku, jaké se konají programy, expedice. Taky asi 50 stránkový dokument jako registrační formulář. Vybírám si “bathmate” (sdílíme jen koupelnu, ne pokoj), zapisuji očkování, zapisuji si sporty, které budu dělat za školu. Pravděpodobně to bude v prvním trimestru volleyball, přes zimu nic a ve třetím asi softball (mám ho ráda), nebo fotbal. Podepisuji obsáhlé dokumenty, kde se stvrzuji, že nebudu své školní práce opisovat, že jsem byla srozuměna s jejich dress codem, nebo že mohou mé úspěchy poslat do místních novin. Víc napíšu na Feel the Freedom.

- Dny ubíhají mnohem rychleji než jsem zvyklá. Nechodím do školy. Chtěla bych napsat, že žiji jako ve snu, ale mně se sny nezdají, tak prostě jen žiji jako v něčem, co někdo napsal, co jsem napsala já… Světlonoš se dotýká téměř každé mé myšlenky. Chci zpět Hvězdy. Už je to tak dávno, co jsem je psala, nebo četla.

- Little jasmine, will you forget me or not?

Konec. Naprostý. A já se přitom dnes tak strašně vracím zpět, i když jsem očekávala, jak okamžitě vše hodím za hlavu, půjdeme oslavovat. A tak. Jenže prostě ta poslední hodina dnes, ten poslední test, který většině z nás rozhodoval známku z matematiky. Dva nejtěžší příklady, které jsem předtím chtěla úplně vynechat, jsem spočítala. Ty, které jsem myslela, že spočítám, nějak nevycházely. Ale stejně. Neuznal mi postupy u minulého testu a dal mi horší známku. Na matematiku prostě potřebuji čas, potřebuji spočítat pár příkladů (když tam chybí logika a je to jen o mechanickém počítání) a teď prostě čas nebyl a on nám jeden příklad vysvětlil teprve včera, kdy jsem ještě nevnímala, protože jsem dopisovala ten test. Výmluvy. Počkám na výsledek.

Všechno ve škole je teď divné. Dneska jsem se loučila s Ani, protože v pondělí odjlétá do Las Vegas. Příští týden žádný výlet nebude, můžu se smát jen jejich pokrytectví a neschopnosti. Mohli jsme jet (alespoň ti, co o to měli zájem) do paříže, místo toho všichni budeme sedět v lavici a čekat do dvanácti, až zas budeme smět odejít. Dobrá, všichni ne, já se tam moc nechystám.

Včera jsem dokončovala projekty do estetiky. Jeden z nich (zpráva z výstavy) mě konečně donutil napsat něco o Gregorym. Obsah sem dám, jinak ta zpráva ale byla zpracována výtvarně, neodevzdávala jsem to jako referát. Druhý projekt byl reklama, cožmi zabralo asi tři hodiny, než jsem udělala reklamní spot na nadcházející krasobruslařskou sezónu. Myslím, že mám dobrou hudbu i docela dobré načasování scén, dohromady to vypadá fajn, jsem s tím spokojná.

Dneska jsem nemusela do práce, yay! Ale musím už konečně napsat analýzu vývoje událostí po odmítnutí Lisabonské smlouvy, což mi zabere tak den. Analýza Kosova a jeho případného ne/uznání mi zabrala taky den (pokud by někdo náhodou měl zájem, mohu poslat).
Místo toho jsem dnes byla na nákupech! Musela jsem se už nějak odreagovat po té nesnesielné škole. Takže co mám? Jedny halové boty Nike Air, které speciálně zpevňují i kotník, jsou nepopsatelné na skoky! Jedny běžecké boty Addidas, které mají úžasný odpružení, miluju je! Pak mám černou mikinu, několik triček (dvě neuvěřitelně pohodlná, černá + růžové polo + černé na sport + bílé průhledné přes jiné tričko, které je z dokonalého materiálu, je chladný a trašně hladký), několik halenek (červenou, roztomilou, podobnou v hnědé, béžovou a světle modrou). Taky mám šortky na spaní a dvoje kalhoty, jedny elegantní tmavší jeansy a jedny klasické, černé kalhoty s hedvábným páskem. Taky mám pláštěnku, deštivý Wisconsin a taky lesy a džungle v Mexiku, je průhledná a ani v ní nevypadám nijak úděsně.
Perfektně jsem se odreagovala, zvláště pak, když Anička odchvátala a já jsem nakupovala sama, což si vždy užiju mnohem víc.

Jsem unavená. Strašlivě unavená. Viděla jsem Metodu, znovu a znovu. A taky The Devil Wears Prada. Omg, Anne Hethaway je příšerná herečka, námět i zpracování se mi docela líbily, ale ona mě jako Andrea neskutečně iritovala v každé scéně. Meryl Streep ale byla fantastická! Nechci raději slyšet, co s ní pak udělal náš dabing, ale její hlas a vůbec projev byl neuvěřitelný. Po tom, jak zahrála Sophii (za to, jak hrála Sophii, bych ji nejraději zabila), jsem ji zase trochu přijala.

Handbook ještě nepřišel. Píšu si s Mariah. Měla jsem mít dvojku z chemie, ale mám za jedna. Nespravedlivě, vím. Ale ten pocit nespravedlnosti ještě necítím tak silně (jako například minulý rok s němčinou, kdy mě spaloval asi tak dva týdny).
Mimochodem, teď jsem si vzpomněla… taky mám letní šaty! Nepamatuji si, kdy naposledy jsem měla letní šaty. Mají jen se špagetovými ramínky, hlubokým výstřihem, podivným střihem, šílenými vzory a pak mají moje šaty, které skutečně můžu nosit *in love*.

Skočila jsem naprosto čistého toe-loopa. Moje noha se ani nepohnula, stála jsem tak pět vteřin, nedokázala se nadechnout, ani vydechnout. Věděla jsem, že tohle byl pořádný skok. A pak? Najednou to šlo, znovu a znovu, jako bych je dělala už roky!
Mimochodem, květiny dnes uschly. Bylo na čase, dnes přišel konec.

A mimochodem… Za stísněnou atmosférou, nejistotou a děsivou realitou tudy.

Read the rest of this entry »