VZALI MĚ!

A DALI MI 30.000 DOLARŮ STIPENDIUM!

MÁ NOVÁ ADRESA BUDE VE VERMONTU!

Lyndon Institute

Dnešní víkend jsem zcela netradičně v prázdném bytě netančila, nekouřila hřebíčkové cigarety sedíc v okně, dokonce ani nepila ruské šampaňské s hedvánou šálou přes oči. Vlastně ani nevím, co jsem dělala. Jsou tři hodiny ráno a samozřejmě opět nespím. Bolí mě hlava, pálí oči, slyším, jak mi rpoudí krev tělem… typický insomniak.

Nemám příliš velkou náladu rozepisovat se. V posledních dnech jste mě mohli vidět, jak usínám ve škole, jak čtu můj nový (samozřejmě myslím z antikvatiátu, nové knihy nekupuji) spis o Sapho v literární kavárně Rybka, vytvářet nové stránky v Moleskine, které jsem nově po MS nazvala Daisuke (miluji to jméno!), sledovat právě MS v televizi, stěžovat si na bolest nohou v Letňanech s Natal, prvně se postavit veřejně za nějaký ze svých názorů v Pelléově ulici, na výstavě Gregory Crewdsona v Rudolfinu (dlouho jsem enbyla na tak fascinující výstavě fotografií, v příštím týdnu na ni jdu ještě jednou) a také jste mě mohli vidět v jednu ráno v noční tramvaji, jak si do Tesca, které jediné má 24 hodin denně otevřeno, jedu pro své oblíbené sušenky, na které jsem dostala o půlnoci chuť.

V příštím týdnu mě můžete vidět na Febiofestu téměř nepřetržitě. Na přání Petrushky zveřejňuji svůj kompletní harmonogrma filmů, z kterého vyplývá, že tam skutečně jsem celé dny. Přesně seřazení filmů mi trvalo tentokrát skutečně věčnost!

Pátek 28. 3.
Hadersfield
Vivere
Krvavé dítě
Pavoučí lilie
Malí bohové

Sobota 29. 3.
Až na krev
Severní blata
Mrazivá kořist

Neděle 30. 3.
Armin
Osamění
Divoši
Ložnice

Pondělí 31. 3.
Iluzionista
Overnight
Důkaz: A
Pět hrůz

Úterý 1. 4.
Odpusť
Démoni
Ty, který žiješ

Středa 2. 4.
Bottom Land
Isčina cesta

Čtvrtek 3. 4.
Deník Knuda Rasmussena
Dvě obejmutí
PVC-1

Pátek 4. 4.
Redigováno
Noční býk
Zlozvyky
Dech

Teď podrobněji k MS:

Tomáš Verner: Já nemám co říct. Nikdy se mi moc tahle jeho čínská jízda nelíbila, ale rozhodně bych mu nepřála takový pokles. Věřím, že prostě jen nervozita silně zapracovala a také pořadí, v kterém bruslili. Mrzí mě i to, že kromě skoků měl i piruety takové pomalejší, krokové variace se mi ale líbily. Ale celkově… prostě mě to jen mrzí, jak se s tím chudák Tomáš trápil.

Johnny Weir: Jak začínal, byl tak strašlivě nervóní! Když kamera zabírala jeho třesoucí se ruce, prostě mě to úplně vzalo a strašně jsem mu přála perfektní jízdu. A ty malé chyby mi přišly skutečně jen nervozitou. Jinak byl opět neuvěřitelně elegantní, tedy jediné, co mi u něj většinou vadí, je to, jak dokončuje své skoky. Chci říct, že je nikdy tak ladně a “dlouze” neukončí. Ale tenhle jeho program mám ráda, líbí se mi ta dramatičnost v každém jeho pohybu, vypadá to trochu, jako by jel “svou životní jízdu”.

Daisuke Takahashi: Miluju jeho jméno! Daisuke je prostě naprosto roztomilé :). Jeho první pád mě dost zamrzel, protože se mi staršně líbí, jak uvolněně letí po ledě a vážně jsem mu přála, aby v tom letu nikde nenastala náhlá mezera způsobená pádem. Druhý pád už jsem tolik nevnímala, jednoduše zajel velmi hezkou jízdu a i když nedostal vyšší body za technické elementy, já z jízdy měla dobrý pocit, samozřejmě jako divák, vím, že technicky byla tentokrát nedokonalá.

Stephane Lambiel: Jeho styl mám vážně ráda (dobrá, jeho styl miluju!), líbily se mi všechny jeho jízdy, které jsem viděla, ale dnes mě zamrzel jeho neúspěch už v prvních vteřinách. A pak už to šlo jen v podobném duchu. Mám ráda jeho skoky, otáčí se neuvěřitelně rychle a celý skok je velmi dynamický, ale dnes? Hmm… V tomhle španělském programu se mi strašně líbí jeho piruety, které jsou v krásném souladu s hudbou. A závěrečné piruety byly naprosto úchvatné! Vzaly mi dech! Ale skoky prostě dnes nešly téměř nikomu, bohužel.

Brian Joubert: Ač Brianův styl nemám nijak zvlášť v lásce, dnes prostě zajel technicky výborně. Sice se nějak nemůžu odvolávat na estetičnost, protože jeho jízda na mě prostě nijak zvlášť nezapůsobila, tedy první polovina, druhá byla moc povedená. Ale stejně jsem tak ve skrytu duše ráda, že se nedostal na první místo, ač byl dnes obdivuhodný.

Jeffrey Buttle: Zasloužené zlato! jeho jízda byla prostě famózní! A vychutnala jsem si všechny jeho skoky, na které jsem se ale především těšila u Stephana. Jeffrey skutečně po ledě tančil a dnes pro mě zajel excelentní jízdu. A 84.29 bylo prostě ve všech směrech zasloužených! (I když si tak trochu v duchu říkám, že to byla jen taktická výhra a… No raději umlčím svůj tichý, zlovolný hlas.)

O Gregorym napíšu podrobněji celý spot, dnes na to skutečně nemám myšlenky. Ale jeho fotografie mě skutečně neuvěřitelně okouzlily. Koupila jsem si plakát, pohled i nový Art & Antique, protože tam s ním byl rozhovor.

A ještě jedna novinka v tomhle začínajícím dni (dnes určitě uvidím svítání, už tak dlouho jsem ho neviděla!): Zamilovala jsem se do Mr. Moon od Mando Diao. Po Heartstopper a Sunny Road je Mr. Moon songem tohoto začínajícího týdne. Jediné, jak u mě lze charakterizovat čas, je právě podle aktuální písně, kterou (jak již všichni nejspíš víte) přehrávám stokrát dokola. Vteřiny neexistují. Alespoň ne jako měřič času, jedna má vteřna trvala 26 minut, další jsem shrnula do 108 minut… A čas je nejdokonalejším lidským vynálezem. Možná hned po Bohovi. Aneb já nevěřím, že Bůh stvořil lidi. Lidé stvořili Boha. (I se mnou.)

P.S.: Rozbrečela jsem se při záběrech z D1. Jsem příliš přicitlivělá? Skutečně někdy můj extrémní egoismus přejde až do extrémního altruismu? Nebo byla ta auta stejně pokořená a zničená jako nebohá, pyšná Itálie?
“Zpívej,” řekl seržant černochovi.
“To ne,” řekl černoch, “mám strach.”
Znovu mi stékají slzy z bolavých očí, nejsem unavená, jen pošpiněná tím ubohým vítězstvím. Vidíš? To je má hrdost…

Dobrá, donutila jsem se něco napsat. Neměla bych začínat tak trpitelsky. Neměla bych každou vteřinu myslet jen na Lyndon Institute, kam jsem předevčírem odeslala přihlášku. Nenávidím lidi, kteří používají termíny, o kterých nic nevědí a tím je tedy používají v naprosto nevhodném kontextu. Dejte mi spoustu času a já nakonec snad odpovím na e-maily. Aktuálně je pro mě prioritou e-mail Bolševika aneb “Tak co říkáš na mou pornografickou povídku inspirovanou Kunderou? Třesu se na tvou uměleckou kritiku.”

Zamilovala jsem se do Emiliany Torrini, skutečně zamilovala. Její hlas je příliš křehký.

Mám lístky na Febio, už se nemůžu dočkat. Nikdy v životě jsem nevěřila, že bych stihla tolik filmů díky harmonogramu filmů. Ale…

Dnes jsem byla na hřbitově. Všimla jsem si toho už minule. Na hřbitově je najednou vždy o trochu chladněji než mimo něj. Foukal vítr, ale byl spíš suchý a já se jím trochu dusila.

Mám ten nejkrásnější šedý kašmírový svetr. A vylézají mi žíly na zápěstí. Z nedostatku mých financí jsem dnes potupně řekla: “Prosím bez toho laku za dvacet korun, asi jsem si to nějak blbě přepočítala.” Nemám na tramvajenku, ale jsem dívka, takže to zas takový problém není.

Nějak proplouvám dnem za dnem. Stalo se toho docela dost a vážně bych to ráda napsala, ale… Will you still meet me on the sunny road?

P.P.S.: Dnes jsem si pustila Zpovědi z taxíku, otcův výraz, když poslouchal (detailní) “zpověď” homosexuála, nikdy nezapomenu. A jeho hlášku typu “Musíš bejt lesba, když koukáš na takovej hnus.” taky nezapomenu. A proto chi všeobjímající celosvětový mír a lásku (hned po penězích a aby mě přijali na LI). Aneb. Bůh s vámi. I se mnou.