Bože, bolí mě hlava… A strašně mi schází několik pocitů a lidí a prostě vše, co jsem prožívala dřív. Poslední dny opět téměř vůbec nespím, což znamená, že se mé tři hodiny smrskly na třicet minut. Chybí mi Luna. Chybí mi to, že zapomínám ten příběh…
A nejvíc ze všeho mi chybí psaní. A jejich slova.

Připadám si strašně vyčerpaná, což vlastně i jsem. Nerozlišuji dny, prostě tak prázdně plynou. Chodím do školy téměř minimálně, ani dnes jsem opět nebyla. Místo toho jsem byla na několika vyšetřeních a výsledky - nějak o tom všem nechci psát ani mluvit. Ležím v posteli a zoufale chci spát, zapomenout, prostě jen hluboce spát. K tomu mě přirozeně strašně bolí hlava a oči, nenávidím tu bolest očí, je nejhorší, jakou jsem kdy zažila.

Slyšela jsem někde ze zastrčeného, špinavého baru All the things she said a rozbrečela jsem se.
Tolik mi chybí…

A já se hnusím sama sobě, protože všechno to předtím… to jsem přestala být já.
Tolik mi chybí vlastní osobnost.

A víc než kdy jindy bych si přála, aby mi někdo napsal mail, ve kterém bych opět mohla najít, co dřív. Ale má naděje je slepá stejně jako mé oči. A bolí.

P.S.: Tohle je i reakcí na několik slov, která mě dnes strašlivě zasáhla. Tolik mě to mrzí, že tady pro ni nejsem. Odpusť.

read comments (7)