Dobře, rozhodla jsem se, že shrnu i něco, co se dělo kolem mě v poslední době. Aby se tu tedy zase objevilo i něco, co má jakýsi děj. Poslední dobou totiž jsem schopná psát jen neskutečný blbosti, které mě unavují svou nezměrnou nezajímavostí a táhlou stopou.

Poprvé po půl roce jsem se vrátila na bývalou školu. Bože, byl to takový šok! Byla jsem na společenských vědách a historii, která se vůbec nezměnila. Stejná nuda jako vždy jindy, tedy vlastně právě bylo typické slovní zkouškové období, které jsem právě z historie úplně nenáviděla. Ale odpověď za všechno:
Profesor: Jaká budova například byla postavena v empírovém slohu?
Studentka: *tiše přemýšlí* Empire State Building!
Kecy mého bývalého profesora byly fakt neuvěřitelný. Vzpomínala jsem, jak na jeho odpolední semináře jsme vždycky chodily s jídlem z číny a celou hodinu se smály tomu, jak nám to těmi hůlkami vůbec nejde jíst.
Lidi mi přišli podivně vzdálení. Ta škola naprosto degenreuje mozky, skutečně! Tam jsem se i já cítila, jako bych stála v jednom mrtvém bodě. Teď jsem unikla, ale oni zůstali. Stále stejní, stále ve stejném bodě. Kromě dvou lidí. Ona se vrátila z focení z Japonska, závislá na drogách, vyhublá, zničená, nervózní z Čech. On se obklopil Freudem, přebral názory Nietzscheho za vlastní a jeho prázdný pohled jsem nedokázala snést.

Z Žanet jsme několikrát skončily u nostalgie a vzpomínání. Ve čtvrtek jsem měla jít s ní, Aničkou a Bolševikem tancovat, ale po celých těch dvou týdnech, kdy jsem pořád někde běhala, jsem už byla utancovaná a vyčerpaná. Ale naše kroky s Žanet vedly zpět k té osudné Trafice. Zase jsme seděly na jejím parapetu, kouřili hřebíčkový cigarety, vedle sebe, zpívaly jsme Dreamer a znovu a znovu. Tehdy sice bylo teplé odpoledne, já ležela opřená o její nohy a kreslila ten překrásný dům. Teď byla noc, chladný vítr co chvíli zachvěl naším hlasem, ale stále stejn kouzlo té jedinečné bezprostřednosti a obdivu nevyprchalo.

Přemístila jsem si zpět do pokoje rotoped. Dva dny jsem na něm poctivě, pravidelně cvičila. Byly to nejhorší dva dny v mém životě.

Rozhodla jsem se, že si možná zaplatím roční permanentku do posilovny, kde je i bazén, sauna, masáže aj., ale po té větě předtím to zní spíš jako výsměch.

Ještě stále jsem neviděla víc než dvě série QAF, i když je mám už dávno stažené, jenže prostě není čas. Zjistila jsem, že jedna má spolužačka viděla alespoň první dvoudíl a něco o tom ví, což potěší, když znám někoho, s kým můžu diskutovat ty mé chtěné hodiny o QAF.

Viděla jsem se s Petrou a byl to už asi čtvrtý člověk, komu jsem prostě musela ukázat tu dokonalou literární kavárnu, která jako by vystoupila z mých vizí, zhmotněná i s tím krásným kouzlem uvnitř. Bylo to vážně fajn, krásná atosféra, nervózní očekávání… Ale bylo to pro mě důležité.

Dneska jsem byla poprvé ve Starbucks. Nejdřív jsem asi 15 minut čekala ve frontě, což je teda fakt šílený. Za mé extra velké kafe jsem platila přes stovku (což mi přijde už poněkud přehnané, myslela jsem, že ceny budou pod) + jsem si ještě koupila naprosto nádhernou “termosku” (myslím spíš takový ten jakoby hrníček), kterou jsem si naprosto zamilovala. Pak jsme se byli projít přes Karlův most. Zapadalo slunce a obloha byla růžovo-fialově zbarvená a já po velmi dlouhé době pocítila krásu Prahy. Slyšet všechny ty cizí jazyky! Bylo to tak zvláštní, jako v jiném světě (ehm městě xD). Rackové poletovali nad hlavami a celá ta scenérie byla tak dokonale tajemně romantická. Chtěla bych tam chodit častěji, třeba ze školy domů. Nebo spíš do školy, kdy je ještě takový lehký opar ticha, studeně odosobněné ráno, chladný vzduch, prázdno.

Už vím známky na vysvědčení a jsem vážně ráda, budu mít jednu dvojku - z němčiny, vážně skvělý, jen kvůli tomu, že jsem neuměla na první termín Die Lorelei, co na tom záleží, že jsem jediná z tý třídy, co si ji pamatuje doteď.
Měla jsem už před měsícem zavolat na PBS, ale pořád to odkládám a když už jsem se k tomu konečně dostala, tak tam zase nebyla ta slečna, co vyřizuje stipendium. Nevím proč, ale mám strašný strach, že neuspěju, že podvědomě odkládám vše, co se toho týká. Nejsem schopna to ani zkusit. A ještě větší strach mám, že už jsem třeba zmeškala kvůli tomu odkládání nějaký termín na odevzdání přihlášky nebo eseje a tak. Kdybych svou neschopností se o to ani nepokusila, tak bych skutečně poznala, jak moc mě to minulý rok zlomilo. Tolik tam chci, tolik. Ale…

Chtěla bych zase něco hlubšího dělat. Je sice pravda, že jsem rozepsala další věc (už asi dvacátou, co nejsem schopna dokončit), ale nemám žádný nápad, nic mi nepřipadá dost dobré. A už několik měsíců jsem vůbec nefotila a strašně mi to chybí, to, jak jsem dřív tahala foťák všude s sebou.

Koupila jsem si další lilie. Jsou to ty nejkrásnější květiny a mám pocit, že mě beze slov dokážou celou vyjádřit. Stejně jako věta: Mám v sobě tolik lásky. A nemám ji komu dát.

read comments (9)