Em, nějak rychle od minule píšu další spot, ale je toho tolik a já už to všechno nechci odkládat, abych za týden napsala jen kecy jako “stalo se toho fakt hodně, ale já už se k tomu nechci vracet”. Chápejte, tohle tedy má být něco velice hlubokého, kde nehodlám rozebírat jen to, jak se mi nechce psát, burzu nebo volby xD

Tak víkend byl vážně nejvíc. Byla jsem v novým klubu, který mám sice jen kus od domu, ale prostě je tak zastrčenej, že jsem o něm vůbec nevěděla. A bylo to naprosto maximálně fajn, pak po půlnoci už hráli i songy pro dospělý jako třeba Já na to mám nebo Nonstop a jelikož si ještě dost dobře pamatuju na Silvestra a na to, jak si Někde najdu malý byt, kde si budu jen tak žít a snít, tak jsem si to opět náležitě užila. Navíc Bolševik by se jistě cítil uražen, kdybych neprojevila dostatečné nadšení, že hrajou jeho oblíbené hity tutový.
Krabička hřebíčkových cigaret zmizela během okamžení. Protože smutná Alion vykouří víc cigaret než veselá (která vlastně ani nekouří) a pátek před tím víkendem prostě smutný byl, i když už si tak docela nepamatuju, co přesně bylo smutný.

V pondělí jsem nebyla ve škole. Bylo mi ještě dost špatně, protože jsem byla opět na kontrole. No nic moc. Nejdřív mi asi hodinu vyčítali, že jdu skoro o dva měsíce později, než jsem měla termín a měli takový ty kecy, jak nakonec skončím na zápisu na transplantaci a prostě mi převyprávěli celou mou hororovou budoucnost. Nebyla jsem ve škole i z jinýho důvodu a to, že prostě nejsem schopná chodit do školy celý týden v kuse. Některé hodiny jsou tak zoufale zbytečné a nudné, že nechápu proč bych tím měla ztrácet čas a raději na tu hodinu odejdu někam na kafe.
Dneska jsem měla ve škole dohromady tři hodny angličtiny a jedna byla zbytečnější než druhá. V první jsme dělali jedno cvičení, ke jsme jen četli nápisy typu “No smokig” a pak jsme říkali, kde se ty nápisy asi tak můžou nacházet (OMG), v druhé hodině jsme diskutovali na téma, co je v Británii dospívajícím povoleno a u nás zakázáno, popřípadě naopak (nuda!) a ve třetí jsme si četli comix a následně překládali (věřte, že nechcete slyšet nikoho od nás číst nebo něco překládat xD).
A pak jsem odpoledne měla další angličtinu s jednou vysokoškolačkou. Omg, je naprosto perfektní, 90 minut jsme teda nějak probíraly Grammar in Use, pak jsme si asi ještě dvě hodiny povídaly a následně šly koupit kabát, protože se jí strašně ten můj zalíbil. Vážně to bylo moc fajn, v něčem je hodně podobná jako já. A navíc taky říkala, že zná jednoho Angličana a Američana, se kterýma se možná zítra uvidíme v klubu. A takhle by mě s nima seznámila a chodili bychom někam konverzovat a tak - awk!
Btw dala jsm si další žádost na práci v mém nejoblíbenějším obchodě s oblečením (jmenuje se Babylon, awk *qaf-fan* xD), kde jsme kupovaly ten kabát, který mám i já v černý a červený (nemohla jsem si vybrat xD). Tak třeba to vyjde, bylo by to fajn!

Jinak jsem už asi po čtvrté Natal přesunula náš výlet do Letňan, ale alespoň jsme se viděly v to pondělí a zítra tam snad už konečně (!) jedem. Em a taky jsem se dala do překládání (nechci teď vidět vaše nevěřícné výrazy xD). Ne, vážně, překládám třetí díl titulků z 5. série QAF a myslím, že to jde docela dobře, už mám tak 20% a koukám do slovníku vždy jen na pár slovíček, tzn. jsem si i obohatila slovní zásobu.

Btw po Cancer teď neustále poslouchám song The End od stejné skupiny - MCR. Omg, kdybych řekla, že ten song je o ničem, asi byste mě špatně pochopili. Tak jen řeknu, že dvě minuty posloucháte pípání toho přístroje, co vám měří srdeční aktivitu a ještě jsou tam slyšet zvuky od dýchání pomocí dýchací trubice, jako když je člověk v komatu. Ehm… Za to může Brygmi!

Dobře, rozhodla jsem se, že shrnu i něco, co se dělo kolem mě v poslední době. Aby se tu tedy zase objevilo i něco, co má jakýsi děj. Poslední dobou totiž jsem schopná psát jen neskutečný blbosti, které mě unavují svou nezměrnou nezajímavostí a táhlou stopou.

Poprvé po půl roce jsem se vrátila na bývalou školu. Bože, byl to takový šok! Byla jsem na společenských vědách a historii, která se vůbec nezměnila. Stejná nuda jako vždy jindy, tedy vlastně právě bylo typické slovní zkouškové období, které jsem právě z historie úplně nenáviděla. Ale odpověď za všechno:
Profesor: Jaká budova například byla postavena v empírovém slohu?
Studentka: *tiše přemýšlí* Empire State Building!
Kecy mého bývalého profesora byly fakt neuvěřitelný. Vzpomínala jsem, jak na jeho odpolední semináře jsme vždycky chodily s jídlem z číny a celou hodinu se smály tomu, jak nám to těmi hůlkami vůbec nejde jíst.
Lidi mi přišli podivně vzdálení. Ta škola naprosto degenreuje mozky, skutečně! Tam jsem se i já cítila, jako bych stála v jednom mrtvém bodě. Teď jsem unikla, ale oni zůstali. Stále stejní, stále ve stejném bodě. Kromě dvou lidí. Ona se vrátila z focení z Japonska, závislá na drogách, vyhublá, zničená, nervózní z Čech. On se obklopil Freudem, přebral názory Nietzscheho za vlastní a jeho prázdný pohled jsem nedokázala snést.

Z Žanet jsme několikrát skončily u nostalgie a vzpomínání. Ve čtvrtek jsem měla jít s ní, Aničkou a Bolševikem tancovat, ale po celých těch dvou týdnech, kdy jsem pořád někde běhala, jsem už byla utancovaná a vyčerpaná. Ale naše kroky s Žanet vedly zpět k té osudné Trafice. Zase jsme seděly na jejím parapetu, kouřili hřebíčkový cigarety, vedle sebe, zpívaly jsme Dreamer a znovu a znovu. Tehdy sice bylo teplé odpoledne, já ležela opřená o její nohy a kreslila ten překrásný dům. Teď byla noc, chladný vítr co chvíli zachvěl naším hlasem, ale stále stejn kouzlo té jedinečné bezprostřednosti a obdivu nevyprchalo.

Přemístila jsem si zpět do pokoje rotoped. Dva dny jsem na něm poctivě, pravidelně cvičila. Byly to nejhorší dva dny v mém životě.

Rozhodla jsem se, že si možná zaplatím roční permanentku do posilovny, kde je i bazén, sauna, masáže aj., ale po té větě předtím to zní spíš jako výsměch.

Ještě stále jsem neviděla víc než dvě série QAF, i když je mám už dávno stažené, jenže prostě není čas. Zjistila jsem, že jedna má spolužačka viděla alespoň první dvoudíl a něco o tom ví, což potěší, když znám někoho, s kým můžu diskutovat ty mé chtěné hodiny o QAF.

Viděla jsem se s Petrou a byl to už asi čtvrtý člověk, komu jsem prostě musela ukázat tu dokonalou literární kavárnu, která jako by vystoupila z mých vizí, zhmotněná i s tím krásným kouzlem uvnitř. Bylo to vážně fajn, krásná atosféra, nervózní očekávání… Ale bylo to pro mě důležité.

Dneska jsem byla poprvé ve Starbucks. Nejdřív jsem asi 15 minut čekala ve frontě, což je teda fakt šílený. Za mé extra velké kafe jsem platila přes stovku (což mi přijde už poněkud přehnané, myslela jsem, že ceny budou pod) + jsem si ještě koupila naprosto nádhernou “termosku” (myslím spíš takový ten jakoby hrníček), kterou jsem si naprosto zamilovala. Pak jsme se byli projít přes Karlův most. Zapadalo slunce a obloha byla růžovo-fialově zbarvená a já po velmi dlouhé době pocítila krásu Prahy. Slyšet všechny ty cizí jazyky! Bylo to tak zvláštní, jako v jiném světě (ehm městě xD). Rackové poletovali nad hlavami a celá ta scenérie byla tak dokonale tajemně romantická. Chtěla bych tam chodit častěji, třeba ze školy domů. Nebo spíš do školy, kdy je ještě takový lehký opar ticha, studeně odosobněné ráno, chladný vzduch, prázdno.

Už vím známky na vysvědčení a jsem vážně ráda, budu mít jednu dvojku - z němčiny, vážně skvělý, jen kvůli tomu, že jsem neuměla na první termín Die Lorelei, co na tom záleží, že jsem jediná z tý třídy, co si ji pamatuje doteď.
Měla jsem už před měsícem zavolat na PBS, ale pořád to odkládám a když už jsem se k tomu konečně dostala, tak tam zase nebyla ta slečna, co vyřizuje stipendium. Nevím proč, ale mám strašný strach, že neuspěju, že podvědomě odkládám vše, co se toho týká. Nejsem schopna to ani zkusit. A ještě větší strach mám, že už jsem třeba zmeškala kvůli tomu odkládání nějaký termín na odevzdání přihlášky nebo eseje a tak. Kdybych svou neschopností se o to ani nepokusila, tak bych skutečně poznala, jak moc mě to minulý rok zlomilo. Tolik tam chci, tolik. Ale…

Chtěla bych zase něco hlubšího dělat. Je sice pravda, že jsem rozepsala další věc (už asi dvacátou, co nejsem schopna dokončit), ale nemám žádný nápad, nic mi nepřipadá dost dobré. A už několik měsíců jsem vůbec nefotila a strašně mi to chybí, to, jak jsem dřív tahala foťák všude s sebou.

Koupila jsem si další lilie. Jsou to ty nejkrásnější květiny a mám pocit, že mě beze slov dokážou celou vyjádřit. Stejně jako věta: Mám v sobě tolik lásky. A nemám ji komu dát.

Všichni to znáte. Mezi zprávou o nějakých fotbalistech a domácí politice se nějak mihne zpráva i o smrti nějaké celebrity na předávkování. Většinou mi to je líto. Tak pět vteřin. Ale dnes… Nevím, možná je to tím, že mám Heatha před očima stále jako Ennise a… Nevím. Strašně mě to šokovalo.

Celou včerejší noc jsem sledvala burzu a… Okay, už přestávám, vím, že to tady nikoho stejně nezajímá xD. Dneska v Hospodářských novinách byly vážně dobré články, nevím, jak se jim podařilo sehnat všechny nejpřednější české makléře, teď!

Nijak se nic moc neděje. Škola je stále stejná nuda. Ani se mi nějak nechce se o ní víc zmiňovat. Viděly jsme se po dlouhé době s Žanet a bylo to perfektní! Mám ji tolik ráda. A hlavně Druhou iracionální (nejdokonalejčí báseň typu “Nejsou tam mouchy tse-tse, nedostaneš žádný nemoce, můžeš kouřit až do plíce, ale pozor, přichází inkvizice” xD). Bolševik mi hodil nejlepší video. Znáte u znělku na Kobru 11 ne? “Jejich revírem je dálnice, atd.” Tak Danny tam hodil fotky jejich třídního alias Jebače a kecy typu: “Jeho revírem je škola. Jeho jméno je Jebač. Jeho protivníci jsou děti, důchodci a těhotné matky. Strašlivý Jebač ze sborovny je za tebou ve dne v noci. Jeho úkolem je zkurvit ti každej den.” Lol, nemůžu z toho xD.

Mimochodem. Viděla jsem svoje tělo v zrcadle a vážně bych se sebou měla začít něco dělat. Je to nějaký kolektivní mor, protože už i Natal šla plavat! Chápejte - Natal!

Podle Last.fm jsem teď velká fanynka My Chemical Romance, ale je to jen tím jedním songem. Cancer už jsem poslouchala 168x dokola, ten hlavní zpěvák má vážně zvláštně krásný hlas.

Byli jsme na chemicko-technologcký fakultě dělat naše chemické laboratorní práce. Pokud mě někdy Bůh bude chtít potrestat, zařídí, že tam budu muset pracovat nebo hůř, studovat.

Konec dnešního postu. Mé myšlenky jsou staré a zrezivělé.

P.S.: Vím, že jsem určitě chtěla napsat něco hodnotnějšího, bohužel pro vás se tak opět nekonalo. Třeba příště.