Blížící se konec roku mě nutí vzpomínat a rekapitulovat. Ale nedokáži si vůbec na nic vzpomenout… Jen takové útržky a události posledních dní, které byly tak smutné. Na Vánoce se částečně těším, protože doufám, že se to nějak zlepší, ale nechci si ni nalhávat - každé Vánoce jsou jako poslední křeč končícího roku… Dneska jsem dokoupila dárky. Ale enchci psát o tom, co se teď děje, jsem příliš unavená se k tomu všemu vracet, psát o tom, prožívat to znovu… Jen už takhle dál nemůžu. Je první den, kdy mě ty absurdity nedohnaly až k slzám. Nevidí jediný důvod, proč bych tady měla dál žít. Nevidí jediný důvod, proč bych s nima měla slavit Vánoce. Ale ten nejstrašnější pocit, který mě spaluje a drtí, že ten důvod je i pro mě už téměř neexistující.

Je mi smutně. Z toho všeho kolem mě, z toho, jak po mně pořád někdo něco chce, z toho, když slyším svůj smích, který zní tak nepřirozeně. Umřel mi kocourek. Horší byl ale ten týden před tím, kdy jsem tak zoufale matku prosila, aby ho odnesli k veterinářovi, čímž jsem jí otravovala život. Nesněží, je jen mráz a ranní mlha a dnešní zima byla vážně zvláštní. Mrazivá a stejně přívětivá, stejně tak lidé kolem mě.

Říká, že se neraduji z maličkostí. Popravdě se neraduji z ničeho. Ale třeba dnes jsem žila jen z těch drobných hovorů, které byly slyšet na ulici. Jen z těch nejobyčejnějších slov.

Včera jsem byla v Rudolfinu na Uncertain States of America: Americké umění třetího tisíciletí. Bylo to dobré, moc dobré, některé objekty se mi vážně líbily, u jiných jsem netušila, co je nějak odlišuje od ostatních podobných maleb, aj. Ale určitě doporučuji. Zdá se, že americké umění je energické, výbušné, snažící se upozornit, křiklavé, osobité… ale já často marně hledala nějakou myšlenku, důvod, proč.

Nakonec odešla i ona. Ublížilo mi to. Ale nechci ji se svými pocity obtěžovat.
Pak odešla i má matka. Letošní zima jen bere…

Tolik bych chtěla prospat celý zbytek zimy. Mám strach, že mi sebere ještě víc.

O filmech, letošním zimním soudtracku, větách, které slyším každou noc před spaním, malbě vínem a tramvajových pohledech někdy příště. Jdu vyrábět své tváře. Ve skutečnosti nejdu, ale měla bych.

Včera jsem byla na Procesu od Kafky. Bylo to tak neskutečné! Tleskala jsem dobrých pět minut v naprostém nadšení. Strašně se mi líbilo, že to nebyla jen zahraná předloha. Nepotřebuji jít do divadla, abych viděla, jak někdo hraje přesnou předlohu. Líbil se mi ten nový pohled, který dali Josefovi K. a vůbec ta psychologie v Procesu. Najednou K. nebyl typicky Kafkovský, chladná, odosobněná postava, kdy v Kafkově procesu nejsou důležité postavy, ale jen věci, které se jim přihodí. Tady K. naprosto dýchal a jeho podání mi otevřelo úplně nový rozměr ke knize. Lehký humor, kterému se směje a vzápětí se za smích stydíme, mě pohltil. A také to, že to my jsme Josefa K. soudili, ač jsme jím každý byli. Úchvatné.

Viděla jsem nový Saudkův kalendář na rok 2008 a strašně mě naštvalo, že všechny fotografie z něj už mám v mnohem větších formátech. Kalendář Sáry Saudkové mi ještě leží v hlavě, ale mám pocit, že dám přednost tomu od Loganarta. To mě přivádí k tomu, abych tedy napsala něco o filmech. Viděla jsem Holky z kalendáře, už po druhé, a opět se mi líbily. Je to velmi silný příběh, který možná ve filmu má trochu pomalé tempo, ale stejně ho ráda žiji. Pak jsem viděla Ženu ve vodě, z čehož jsem byla dost rozpačitá, pravděpodobně to na mě bylo moc fantasy, nevím. Viděla jsem Scény z partnerského života. Líbilo se mi podání i nápad a jednoduše některé příběhy mě chytly, jiné ne. A také jsem podruhé viděla Úplné zatmění a nemůžu než opět apelovat na velmi působivé výkony DiCapria a Thewlise. Mému zájmu neuniklo ani Naprosto osvětleno, které mě dokázalo djmout. Z Wooda jsem místy byla trochu rozpačitá, ale ostatní herecké výkony byly velmi silné… A některé věty snad nikdy nezapomenu.

Ve třídě jsme místo češtiny měli psychologickou hru. Nejdřív jsem myslela, že budu protestovat, ale… Princip byl v tom, že každý na list papíru napsal své jméno, pak jsme se různě rozsadili a papíry kolovaly po třídě a každý na ten papír dotyčného člověka napsal, co si o něm myslí, nebo tak. Nakonec se nám papíry vrátily a mohli jsme si je přečíst. A já… byla naprosto šokována. Samozřejmě jsem čekala hodně vět o tom, že jsem dost arogantní, povýšená a chladná, ale… Reakce byly úplně jiné. Kromě toho, že většina lidí napsala, že jsem chytrá nebo něco podobného, někteří napsali i, že mě mají rádi, že jsem umělkyně, že vždy pomůžu, že se se mnou fajn povídá, že jsem hodná a milá (wtf?! xDD), že se se mnou chtějí seznámit blíže… Takže jsem byla vážně dojatá, protože moc dobře vím, jak na lidi obvykle působím. I záměrně, protože se tak chci chránit, ale ty rakce… byly tak milé. Děkuji.

Nějakým záhadným způsobem jsem napsala dvě vlastní drabble. Tu druhou bych tolik chtěla rozvinout do delšího příběhu, ale mám pocit, že to jednoduše nejde. Chybí mi v ní něco…

Jinak jsem dostala vánoční kaktus. Vánoce jdou opět tak nějak kolem mě a mé oko je ještě ani nezaregistrovalo (tedy kromě té mánie v Ikee, kde jsem koupila nějaké ozdoby na sromeček a vonné svíčky). Dárek nemám ani jeden, jako vždy. Což by nebylo tak hrozné, ale já nemám ani jeden nápad. Čas se nějak krátí a já zjišťuji, že na spoustu věcí mi zbývá už jen strašně málo času. Mohla bych začít něco dělat. Hm… mohla.

Po náročných týdnech jsem se konečně dostala k tomu napsat něco, jak ubíhají mé zimní dny. Strašně se mi chce napsat něco o zimě, jak moc ji miluju, jak moc mi ubližuje, jak moc je ve mně. Ale nedostává se času.

V češtině jsme psali úvahu na odporné téma “první měsíce na této škole”. V angličtině jsem dnes dopsala esej o Jonathanu Swiftovi a Gulliverových cestách a jsem s tím docela spokojená. Profesoři nám nakládají strašně práce přes prázdniny. Do estetiky musím udělat dva velké projekty a jediné, co mě utěšuje, je, že už mám alespoň nápad. Na ekologické téma (mohlo být o dost horší xD) Země bez lidí vyrábím krabici s papírovo-moduritovým modelem Londýna, kde už vlastně třeba afaltem prolézá plevel atp. A na téma tváře si chci koupit několik obyčejných bílých masek, kterým pak sama dám nějakou podbu. Už jsem nakoupila spoustu látek a peříček a podobných blbostí, tak doufám, že to stihnu dokončit, zvlášť ten model.

Poslední týden je mi vážně strašně špatně, spím i o dost víc, protože jsem strašně vyčerpaná. Opět vypadám strašně a každé ráno doufám, že můj make-up skryje bledost i temné stíny a nikdo nic nepozná…
Prezentaci jsem v pondělí opět neměla kvůli projektoru, perfektní. Už mě to vážně štve, o víkendu se to budu muset znovu učit, abych byla schopná to odříkat a přeci jen celé umění a architektura Řecka i Říma je strašně moc (nehledě na to že je tomu věnován celý jeden díl Dějin umění). Ve čtvrtek jdu do divadla na Proces, kritiky nebyly tak špatný, jak jsem čekala, takže se i docela těším. Na zítřek jsem se přihlásila na olympiádu z češtiny. Nikdy jsem se těch olympiád neúčastnila, přišlo mi to zbytečné, ale teď potřebuji, aby mi do hodnocení napsali, že se věnuju i něčemu spojenému se školou (když už nejezdím na žádné třídní akce jako je lyžák nebo bruslení).
Myslela jsem, že se i účastním recitační soutěže, ale mám toho už teď strašně moc. Do ledna navíc potřebuji odevzdat fotky na několik témat. Čtu Mrtvé duše (kolik týdnů už?) a musím si koupit Vysokoškolskou matematiku, protože příklady, které děláme, jsou jedině tam (v našich učebnicích je 1. stupeň obtížnosti, v jiných 2., ale ten třetí, který musíme umět my, je už jen v těch pro VŠ - no skvělý). Jinak profesor na matiku má perfektní hlášky, někdy si říkám, že je snad budu zapisovat xD.

Prof.: “Tak tenhle příklad je tak úrovně…”
Někdo: “Šimpanzů,” zašeptá vědoucně.
Prof.: “Ne, vlastně jsem myslel pokojových rostlin.”

(V hodinách se hlásíme, když si myslíme, že náš výsledek je správný, on to zkontroluje a dostaneme kdyžtak malou jedničku.)
Někdo se protahuje se sešiem.
Prof.: “Ty se hlásíš?”
Někdo: “Ne.”
Prof.: No už jsem se lek!”

Prof.: (na někoho) “A vy si můžete sbalit a už jít.”
Někdo.: “Cože? Proč?”
Prof.: “Vše, co teď budeme probírat, je na váš mozek už příliš složité.”

(Po tom, co 98% třídy dostalo z dalšího testu opět za 5.)
Někdo: “Už někdo propadl z matematiky?”
Prof.: *přejede po nás pohledem* “Očividně ano.”

(O testu, kde jsou 4 příklady každý jiného typu zadání, ze kterého mělo 98% třídy 5.)
Prof.: “Když je člověk úplně blbej, naučí se postup jednoho typu příkladu nazpaměť a má za 4.”
Třída: *tupě zírá*
Prof.: “No a pak jste tu vy, co máte za 5.”

Lol, nemůžu z něj, myslím, že je na matiku perfektní, až na to, že jak učil na VŠ, tak vyučuje dost složitě. Má perfektní humor xD. Jinak ostatní hodiny zoufalství a nuda. Kromě historie, angličtiny a nevěřila bych, že to kdy napíšu, chemie xD

Pamatuji si tři rozhovory, které mě tenhle týden vážně zasáhly. A tak jen tři věty:
“Slyším, jak se vesmír rozpíná.”
“Hodina končí za dvanáct minut.” “Boguzel, má kultura nemít hodiny a já nemít minuty.”
“A ptáci pak křičeli a křičeli.”

Poslední dobou jsem strašně smutná a všechno se mě tak nějak víc dotýká. Tolik bych chtěla… jen trochu víc zájmu. Tolik bych chtěla umět žít. Ale stále mám zimu, která mě sice mrazivě, zato pevně a konejšivě obejme.

Tolik k dnešnímu datu. Stalo se toho strašně moc a já nemám sílu než téměř vše vynechat. Takže o šílenostech v podzemí, filmovém maratonu, dešti, který ve mně něco změnil, snubním prstýnku a ledvinách někdy jindy.