EDIT: Tak, konečně po několika dlouhých měsících můžu říct, že www.alion.wz.cz opět funguje. Dělala jsem na stránkách celý víkend, ve dne v noci a konečně se na ně můžu s uspokojením usmát. Tímto si dělám “drobnou” self-propagaci, ehm xD.

Jen tak jsem si přemýšlela. Ani jsem nemusela mít zavřené oči, aby se mi několik událostí promítalo přímo živě v hlavě. Byla to zvláštní noc; každý jiný by řekl, že stejná jako včera, ale já jsem si na ní dokázala najít ten rozdíl. Třeba to, že tentokrát se mé myšlenky stáčely jen jedním směrem a já jsem byla trochu rozpačitá z faktu, že mi to přijde zvláštní - jak myslím jen na jednu věc. Dnes ráno mě opět hned po otevření očí udeřilo do očí tolik podnětů, že se mé myšlenky smotaly do velkého klubka a já se je snažila zachytit jako uprostřed dravého proudu řeky.

Den ode dne je to horší a horší. Dokonce jsem už skutečně začala uvažovat, že bych po škole bydlela jinde. Prostě jen… Je mi protivný každý pohyb, který už předem vím, že udělá. Je mi protivný celý ten fakt, že nejsem v bytě sama. Jsem nervózní z jejich přítomnosti, ale nejhorší je, když se přiblíží k mému pokoji, či do něj rovnou vejdou. Nevím, co to se mnou je, ale v tom okamžiku jsem naprosto rozrušená, chci, aby okamžitě odešli a nechali mě samotnou. Už mám dost těch otrávených pohledů, kdykoliv za nimi přijdu si jen tak popovídat. A ty chladné večeře, kdy tam sedím, z donucení, ač vůbec nemám hlad; ticho se nad námi vznáší jako ostražitý jestřáb a klovne vždy do nejslabšího místa. Je mi zvláštně, když jsem doma…

Blíží se koncert Gogol Bordello a já se na něj maximálně těším. Start wearing purple se tak dokonale hodí k podzimu. Pravda, podzim už odešel (sledovala jsem první sníh a bylo mi lehce v duši, jako ten sníh), ale stále se mohu tak trochu obelhávat.
Vybavují se mi útržky z minulého týdne.

- Svařené víno v rukou, opatrně usrkávám a každou chvíli si trochu opařím jazyk. A jejich zvláštní pohledy. Slyším profesorův hlas, jak komentuje naše práce. Přiblíží se k mému místu a já slyším, jak hlasitě komentuje mou práci. Na stole přede mnou leží nejlepší esej z historie a já se od ní chci co nejvíce distancovat, jen abych neviděla těch pár pohledů, co ke mně zabloudilo.

- Čtu v tramvaji ty dvě stránky z Nesmrtelnosti a uvažuji, jestli jsou míněny vážně. Vzhlédnu a začnu si pohrávat s myšlenkou, že ta dívka, která se nedokáže rozhodnout mezi hrdostí a příjemností a její výraz se tak prazvláště každou chvíli mění, musí být Agnes. A muž, který ji pozoruje s hlavou nakloněnou ve směru vycházejícího slunce, je Paul. Téměř slyším konverzaci jejich pohledů. A pak si všimnu toho zvláštního gesta, co Agnes udělá. Sklopí hlavu, jako by se pro sebe usmívala, a pak její prsty lehce proklouznou dlouhými vlasy a ona hlavu zvedne tak elegantně a tak noblesně, že na ni nepokrytě zírám celou tu dobu. Magie v tom gestu mě ohromí; přjde mi tak jedinečné! A potom si uvědomím, že jsem Laurou a uvnitř mne se vše zbortí. Vrátím zrak k oněm dvěma stránkám a vím, že jsou míněny vážně. Právě jsem to viděla.

- Otec mi vyhazuje všechen obsah mých poliček na zem. Papíry se prudce vznášejí v křivých dráhách a pak dopadnou neslyšně na zem. Vypadá to jako sníh a já bych se opět cítila šťastně, jen kdyby to nebyly mé papíry, jen kdyby otec nebyl tak směšně rozčílený. Jsem klidná a mé oči se mu nepokrytě vysmívají. Pochopí to. Něco na mne ještě zakřičí a odejde. Papíry se znovu vznesou, když zabouchne dveře, a tentokrát se usměju, ačkoliv cítím hořkost v puse.

- Popadla mě touha kreslit. A náhle jsem věděla, že to, co teď vzniká pod mýma rukama, bude pro Natal. Byl večer jejích narozenin a já, nemocná, doufala, že její dárek dorazí co nejdříve a já jí ho budu moci dát. Další den přešel a já pozorovala Natal, jak sedí naproti mně. Přinesla nám dva kousky dortu, já zapálila svíčku (pohřební, ehm) a prostě to bylo tak… zvláštní. A na její pohled nikdy nezapomenu. A děkuji jí za něj.

- Strhla jsem dva lístečky. Jen tak, z nudy. Hodinu předtím jsem si kreslila do vzduchu různé obrazce a v hlavě mi po dlouhé době znělo Colors of the wind. Vzpomněla jsem si na Kristí, jak skvělý to bylo, když jsme byly kamarádky a jak náhle to přešlo. Nenásilně, prostě jen tak, stejně, jako když jsem strhávala ty lístečky.

- Naučila jsem se v angličtině používat It’s about time, nikdy bych neřekla, že je tam tak divné časové pravidlo, tedy v tu chvíli mi přišlo divné. Teď mi v hlavě znějí pořád nějaké věty s tím, ačkoliv mám pocit, že je snad nikdy nepoužiji.

- Napadl mě jeden příběh a přestože si jsem jistá, že ho nikdy nenapíšu, stále se ke mně vrací ve svých různých podobách. Je tolik nestálý, až nevím, kterou cestu si vybrat. Všechno změní i to, jakým směrem natočí ouško hrníčku. Okamžitě si představuji různé linie příběhu a nedokáži si vybrat, protože všechny jsou tak jemné a pravdivé, až mi přijde, že si jen sním o realitě.

- Probrala jsem oblečení ve své skříni a to, co se chystám vyhodit (popřípadě rozdat), tvoří jednu vysokou, širokou hromadu přes čtvrtinu mého pokoje. A každý den ji přeskakuji, protože se jednoduše nedokáži donutit, probrat to.

- Vždy, když si dělám otázky z politologie, připadám si naprosto nesnesitelně hloupá. Všechny ty různé typy monarchií a voleb do parlamentu se mi už příšerně pletou. Každý se diví, proč to dělám. Odpovědět na tu otázku neumím, ale necítím potřebu, nedělat to.

- Dnes jsem kdesi na blogu četla, že sice máme demokracii, ale že by v některých oblastech měla být razantně omezována (když by vlastně neonacisté mohli projít Židovskou čtvrtí, kdyby splnily zákonné podmínky podání přihlášky). Asi půl hodiny jsem na to téma uvažovala a nemohla jsem si pomoct, ale stále mi ten výrok přišel čím dál tím víc absurdnější. Vůbec představa “omezené demokracie” jako nějakého vládního systému ve mně budí strach a zároveň mě rozesmívá. A vždycky si vzpomenu na Ministerstvo lásky z 1984 a strach mě chytí do svých spárů. Myslím, že pak bychom i Čínu mohli nazývat takovou omezenou demokracií, ne?

- Dneska se mě matka zeptala, na jaké demonstrace se chystám. Unaveně jsem odvětila, že nemám potřebu začleňovat se do nějaké (převážně xenofobní) skupiny lidí a že si nechci připadat jako anarchistka. Její odpověď už si nepamatuji, ztratila se v mlze a já jen viděla všechny ty různé demonstrace a uvažovala, jestli jsou ti lidé skutečně nějak osobně dotčeni, či je někdo osobně omezuje, že proti onomu omezování chtějí protestovat, nebo se jen tak zoufale nudí jako já.

- Viděla jsem dokument o Hawkingovi. Téměř mě rozbrečel fakt, že Hawking skutečně není nijak uznávaný mezi vědci a oni tam o tom tak mluvili a k tomu pouštěli video, jak nemůže mluvit, jak jeho student musí odhadovat řešení rovnic a on mu jen mrknutím naznačuje, zda je to to, co si myslí, aby to pak student mohl dál zkoumat a někdy za půl roku (možná) pochopit. Věda se vyvíjí tak rychle, že šlapeme po těch, kterých jsme si vážili, jen abychom vyvrátili či potvrdili novou, modernější teorii.
A to mi vehnalo do očí slzy i za Alessandra Volta.

- Viděla jsem dokument Úplně osobní. Nedalo mi to a jeho reprízu jsem si musela nahrát. Nedokázala jsem přesně určit, proč tomu musím dát pět hvězdiček, proč si mě ten příběh tak dostal. Byl jako tyhle střípky. V ničem nesouvislý. V ničem souvislý. Prostě jen byl. A snad jediným jeho smyslem bylo, vzbudit ve mně tu hlubokou myšlenku, proč vůbec je?

- Začala jsem pracovat na nové podobě AM. Nová verze se jmenuje Dreamless Pas.

- Píšu tenhle příspěvek a uvažuji, jestli je skutečně tak zoufale o ničem, jak myslím.

read comments (10)