Tak konečně se toho dost kolem mě uklidnilo a já jsem si našla nějaký čas pro nějaké to zaktualizování blogu :).

Nadpisy těch důležitějších částí by se daly shrnout asi takto: Testy, esej, angličtina, UWC, další politickovědní otázky, deprese z nedostatku času na kulturu, lidé ze třídy, diskuze o víře.
Popravdě mě teď napadlo, že bych to ani nerozepisovala, protože jednoduše mi stačí sledovat, jak se na hodinách vždy změní číslo u minut, ale dám se do toho… :)

Testy: Začalo to pondělím a já jednoduše celý předchozí víkend dělala tolik věcí, že jsem si na nějaké učení ani nevzpomněla. Takže to teď dopadlo tak, že jsem se urychleně musela učit ze dne na den. Už umím celou báseň od Heinricha Heine, Die Lorelei - je prostě překrásná! Dost často se teď přistihnu, že si ji recituji v hlavě a mám neovladatelnou chuť ji recitovat i nahlas. Je to nejspíš první okamžik, kdy jsem si uvědomila, jak moc krásně může němčina znít a jsem zpětně neskutečně šťastná za tenhle úkol. Jednoduše vím, že Lorelei už nikdy nezpomenu :).
Ze všech testů, které jsem psala (dokonce i z neočekávaného zkoušení) jsem prospěla na výbornou, takže zatím hlavní myšlenka toho, proč jsem vlastně z bývalé školy odešla, funguje. Potřebovala jsem jednoduše nějakou motivaci a tam to už byly jen ročníkové práce, což byla jediná část mého studia, se kterou jsem byla spokojená, bavila mě a dál mě motivovala. Fajn, tady mě taky nemá toho moc co motivovat, ale je to jednoduše změna. Tam jsem si moc zvykla, jak to na jakém semináři chodí a potřebovala jsem něco, co by mě “probudilo”.
Ve čtvrtek jsem nebyla ve škole, takže si historii a fyziku napíšu příští týden. Společně s hrůznou matematikou, nějak mi absolutně poslední dobou uniká. Fyzika je naopak čím dál tím lepší a lepší, omg, miluju fyziku! xD A historie se mi líbí svou formou. Žádné naprosté blbosti, co hned každý zapomene, ale zabýváme se hlavně společenskou, politickou a ekonomickou situací staroorientálních států, což mě vždy zajímalo.
Naopak zeměpis je horší a horší. Probíráme zrovna zajímavou oblast - severní Afriku - a u každého státu máme asi milion vět jako “60% povrchu tvoří pouště a polopouště”. Vůbec nechápu, proč bych něco takového měla vědět, když mi na to stačí jeden pohled do mapy. Naopak například takový zajímavý paradox, jako že je Libye či Alžírsko členy OSN už nikdo nezmíní… Hm, hlavně že vím, kolik procent obyvatel pracuje v zemědělství (bez toho, abych věděla, jaký dopad to má na ekonomiku)…

Esej: Už bych měla pomalu připravovat svou přednášku. Esej mám už rozdělanou, ale jelikož mi je cizí minimalistický styl, opět mi to vychází na desítky stran. Jednoduše se nedokážu rozhodnout, které antické památky z Řecka jsou více důležité než jiné.

Angličtina: Ehm, nevím, jestli jsem o tom už psala, ale koupila jsem si několik učebnic angličtiny a musím říct, že jsou perfektní. Naprosto je všem doporučuji. Je to English Grammar in Use, nakladatelství Cambridge (s to jejich středoškolské učebnice přímo nenávidím).
Nějak se snažím si na angličtinu najít čas, ale moc často se mi to nepodaří. Potřebuji si najít nějakého individuálního učitele. A možná o letních prázdninách znovu pojedu do Anglie! Snad po čtyřech letech, jsem zvědavá, jestli by mě znovu zařadili do úrovně upper, nejspíš ne; jak angličtinu nepoužívám, mám pocit, že ony certifikáty jsem ani nemohla dostat já, protože teď jednoduše takové znalosti nemám.

UWC: Tohle se pokusím shrnout. Nehodlám tu vypisovat, co UWC je - snad jen: www.uwc.cz. Mám jeden rok, abych se na ony přijímací pohovory připravila a skutečně se tam strašně chci dostat! Celý pátek a páteční noc až do svítání jsem věnovala čtení blogů dvou kluků; jeden studuje v Itálii, druhý ve Walesu (kde je mimochodem škola na hradě, omg, vypadá to tam jak z HP - a ty naprosto kouzelné zahrady, myslela jsem, že zešílím). Jelikož každý zná mé nadšení, které mě skutečně nenechá vydechnout, tak asi nemusím dodávat, že jsem o tom přečetla snad vše, co se dalo. Jsem z toho naprosto nadšená, je to ta nejlepší možnost, jakou jsem našla! Mnohem lepší než EISP nebo jiná mezinárodní škola v Praze, mnohem lepší než programy typu “rok na střední škole”. Dokonalé… Vysněné…

Politika: Mám poprvé pocit, že mi to samostudium skutečně něco dává. Teď jsem si dala cíl, že se potřebuji naučit všechny monarchie na světě a jejich typy a autonomní oblasti. Docela mě zaujalo Japonsko, takže jsem si našla docela dost podkladů dál ke studování. Ach… Jsou chvíle, kdy mě mrzí, že nemůžu mít ročníkovku. Letošní prvotní téma by bylo určitě něco z oblasti politologie, sekundární nejspíš opět z literatury a tentokrát bych už asi neodolala své vášni pro čínskou starověkou literaturu… Mimochodem - jsem asi tak 10 minut přemýšlela o vstupu k Mladým konzervativcům, kvůli kontaktům a dobré vyhlídce do budoucna. Než jsem najela na jejich stránky, které mě jednoduše naprosto odradily a rozesmály. A než jsem o tom začala přemýšlet trochu hlouběji; nedokáži si představit, že bych se skutečně dokázala vzdát té své pomyslné svobody.
Další věcí je ta práce pro poslance Duba. Už jsem byla na pohovoru, kde jsem asi vyšokovala jeho asistentku se svou složkou dokumentů. Myslím, že jsem zanechala docela pozitivní dojem, problém je ale v tom, že jak je poslanecká sněmovna skutečně velmi semknutý orgán, špatně se do jejího koloběhu dostávají noví lidé. Doufám, že se pro mě nějaká práce najde, klidně i dobrovolnická, jen bych ráda měla nějaké reference. A to prostředí! Jeho kancelář je v nádherné části budovy! Jsou tam zachovalé ruční malby na dřevěném stropě nevím-z-kolikátého-století, ale jsou překrásné.

Deprese z nedostatku času na kulturu: Nějak mě zasáhla nepřipravenou, takže jsem se skutečně asi celou noc a následující den utápěla v tom, jak jsem vlastně v posledním měsíci nic neviděla, popřípadě nečetla. Mám rozečteno několik knih, ale nedokážu se k nim nějak dostat, žádný film, který by stál za zmínku, jsem také neviděla. Kromě dokumentu Úplně osobní - byl naprosto nádherný, trochu jako Kůže, takže chápejte mé nadšení! Mám ho nahraný, takže ráda poskytnu komukoliv, protože mám pocit, že se o něco tak jednoduše krásného musím podělit úplně se všemi :).
Ráda bych se taky někdy podívala opět do divadla. Měla jsem jít na hru Jak je důležité míti Filipa, kterou ztvárnili lidé z mé bývalé školy, ale bohužel jsem v tu dobu měla něco jiného. Ale vážně ráda bych se podívala do divadla… Nebo alespoň na nějakou operu nebo balet… prostě mám tak nějak pocit, že teď jde spousta věcí mimo mne, ach jo…
Aktuálně čtu Filosofický slovník pro samouky od Vladimíra Neffa, který je… prostě báječný! Jeho myšlenky jsou tak elegantní, skoro jako matematické věty nebo fyzikální rovnice. Dokáže najít skutečnou hloubku ve slovech, která užívá, a snad proto se zdá vše, co napíše, být tak elegantní a noblesní.

Lidé ze třídy: Cítím se tam mnohem líp, skutečně. Asi je to vážně jen o zvyku nebo prostě že jsem po své bývalé škola byla zvyklá na lidi z úplně jiné sorty.

Diskuze o víře: Hm, připomněla mi, proč už se vlastně nepovažuji za křesťanku. I když ne tak docela… Nevím. V poslední době nad tím hodně přemýšlím, ale ještě jsem se neodvážila znovu jít do kostela. Mám pocit, že na to ještě nejsem připravena, že nejsem připravena dát vše a přijmou vše, co mi bude ochoten dát (ach, tolik oblíbená věta z Kůže). Mám pocit, že agnosticismus ve mně samotné mizí jako mlha, která je v tahle chladná rána nad Vltavou. I když věta: “Člověk nebyl stvořen bohem, nýbrž bůh byl stvořen člověkem; cit v sobě zahrnuje samu božskou realitu jako svůj přdmět, k němuž směřuje, a tak je bůh a čověk jedno a totéž,” mi stále připadá jako jedna z nejelegantněji vyjádřených myšlenek, jakou jsem kdy slyšela a nedokáži se oprostit od jejího strhujícího, absurdně směšného a tolik vědeckého, logického podání.

To je nejspíš tak ve zkratce vše. Asi jsem chtěla jen oznámit, že ještě žiju a stejně tak nadšení ve mně, ať už ho probudí cokoliv. Doufám, že se máte hezky a o něco víc lépe než já :). Chci si přečíst Slovník antické kultury, ale je to příliš monstrózní kniha, snad na ni jednou budu mít čas.

EDIT: Tak, konečně po několika dlouhých měsících můžu říct, že www.alion.wz.cz opět funguje. Dělala jsem na stránkách celý víkend, ve dne v noci a konečně se na ně můžu s uspokojením usmát. Tímto si dělám “drobnou” self-propagaci, ehm xD.

Jen tak jsem si přemýšlela. Ani jsem nemusela mít zavřené oči, aby se mi několik událostí promítalo přímo živě v hlavě. Byla to zvláštní noc; každý jiný by řekl, že stejná jako včera, ale já jsem si na ní dokázala najít ten rozdíl. Třeba to, že tentokrát se mé myšlenky stáčely jen jedním směrem a já jsem byla trochu rozpačitá z faktu, že mi to přijde zvláštní - jak myslím jen na jednu věc. Dnes ráno mě opět hned po otevření očí udeřilo do očí tolik podnětů, že se mé myšlenky smotaly do velkého klubka a já se je snažila zachytit jako uprostřed dravého proudu řeky.

Den ode dne je to horší a horší. Dokonce jsem už skutečně začala uvažovat, že bych po škole bydlela jinde. Prostě jen… Je mi protivný každý pohyb, který už předem vím, že udělá. Je mi protivný celý ten fakt, že nejsem v bytě sama. Jsem nervózní z jejich přítomnosti, ale nejhorší je, když se přiblíží k mému pokoji, či do něj rovnou vejdou. Nevím, co to se mnou je, ale v tom okamžiku jsem naprosto rozrušená, chci, aby okamžitě odešli a nechali mě samotnou. Už mám dost těch otrávených pohledů, kdykoliv za nimi přijdu si jen tak popovídat. A ty chladné večeře, kdy tam sedím, z donucení, ač vůbec nemám hlad; ticho se nad námi vznáší jako ostražitý jestřáb a klovne vždy do nejslabšího místa. Je mi zvláštně, když jsem doma…

Blíží se koncert Gogol Bordello a já se na něj maximálně těším. Start wearing purple se tak dokonale hodí k podzimu. Pravda, podzim už odešel (sledovala jsem první sníh a bylo mi lehce v duši, jako ten sníh), ale stále se mohu tak trochu obelhávat.
Vybavují se mi útržky z minulého týdne.

- Svařené víno v rukou, opatrně usrkávám a každou chvíli si trochu opařím jazyk. A jejich zvláštní pohledy. Slyším profesorův hlas, jak komentuje naše práce. Přiblíží se k mému místu a já slyším, jak hlasitě komentuje mou práci. Na stole přede mnou leží nejlepší esej z historie a já se od ní chci co nejvíce distancovat, jen abych neviděla těch pár pohledů, co ke mně zabloudilo.

- Čtu v tramvaji ty dvě stránky z Nesmrtelnosti a uvažuji, jestli jsou míněny vážně. Vzhlédnu a začnu si pohrávat s myšlenkou, že ta dívka, která se nedokáže rozhodnout mezi hrdostí a příjemností a její výraz se tak prazvláště každou chvíli mění, musí být Agnes. A muž, který ji pozoruje s hlavou nakloněnou ve směru vycházejícího slunce, je Paul. Téměř slyším konverzaci jejich pohledů. A pak si všimnu toho zvláštního gesta, co Agnes udělá. Sklopí hlavu, jako by se pro sebe usmívala, a pak její prsty lehce proklouznou dlouhými vlasy a ona hlavu zvedne tak elegantně a tak noblesně, že na ni nepokrytě zírám celou tu dobu. Magie v tom gestu mě ohromí; přjde mi tak jedinečné! A potom si uvědomím, že jsem Laurou a uvnitř mne se vše zbortí. Vrátím zrak k oněm dvěma stránkám a vím, že jsou míněny vážně. Právě jsem to viděla.

- Otec mi vyhazuje všechen obsah mých poliček na zem. Papíry se prudce vznášejí v křivých dráhách a pak dopadnou neslyšně na zem. Vypadá to jako sníh a já bych se opět cítila šťastně, jen kdyby to nebyly mé papíry, jen kdyby otec nebyl tak směšně rozčílený. Jsem klidná a mé oči se mu nepokrytě vysmívají. Pochopí to. Něco na mne ještě zakřičí a odejde. Papíry se znovu vznesou, když zabouchne dveře, a tentokrát se usměju, ačkoliv cítím hořkost v puse.

- Popadla mě touha kreslit. A náhle jsem věděla, že to, co teď vzniká pod mýma rukama, bude pro Natal. Byl večer jejích narozenin a já, nemocná, doufala, že její dárek dorazí co nejdříve a já jí ho budu moci dát. Další den přešel a já pozorovala Natal, jak sedí naproti mně. Přinesla nám dva kousky dortu, já zapálila svíčku (pohřební, ehm) a prostě to bylo tak… zvláštní. A na její pohled nikdy nezapomenu. A děkuji jí za něj.

- Strhla jsem dva lístečky. Jen tak, z nudy. Hodinu předtím jsem si kreslila do vzduchu různé obrazce a v hlavě mi po dlouhé době znělo Colors of the wind. Vzpomněla jsem si na Kristí, jak skvělý to bylo, když jsme byly kamarádky a jak náhle to přešlo. Nenásilně, prostě jen tak, stejně, jako když jsem strhávala ty lístečky.

- Naučila jsem se v angličtině používat It’s about time, nikdy bych neřekla, že je tam tak divné časové pravidlo, tedy v tu chvíli mi přišlo divné. Teď mi v hlavě znějí pořád nějaké věty s tím, ačkoliv mám pocit, že je snad nikdy nepoužiji.

- Napadl mě jeden příběh a přestože si jsem jistá, že ho nikdy nenapíšu, stále se ke mně vrací ve svých různých podobách. Je tolik nestálý, až nevím, kterou cestu si vybrat. Všechno změní i to, jakým směrem natočí ouško hrníčku. Okamžitě si představuji různé linie příběhu a nedokáži si vybrat, protože všechny jsou tak jemné a pravdivé, až mi přijde, že si jen sním o realitě.

- Probrala jsem oblečení ve své skříni a to, co se chystám vyhodit (popřípadě rozdat), tvoří jednu vysokou, širokou hromadu přes čtvrtinu mého pokoje. A každý den ji přeskakuji, protože se jednoduše nedokáži donutit, probrat to.

- Vždy, když si dělám otázky z politologie, připadám si naprosto nesnesitelně hloupá. Všechny ty různé typy monarchií a voleb do parlamentu se mi už příšerně pletou. Každý se diví, proč to dělám. Odpovědět na tu otázku neumím, ale necítím potřebu, nedělat to.

- Dnes jsem kdesi na blogu četla, že sice máme demokracii, ale že by v některých oblastech měla být razantně omezována (když by vlastně neonacisté mohli projít Židovskou čtvrtí, kdyby splnily zákonné podmínky podání přihlášky). Asi půl hodiny jsem na to téma uvažovala a nemohla jsem si pomoct, ale stále mi ten výrok přišel čím dál tím víc absurdnější. Vůbec představa “omezené demokracie” jako nějakého vládního systému ve mně budí strach a zároveň mě rozesmívá. A vždycky si vzpomenu na Ministerstvo lásky z 1984 a strach mě chytí do svých spárů. Myslím, že pak bychom i Čínu mohli nazývat takovou omezenou demokracií, ne?

- Dneska se mě matka zeptala, na jaké demonstrace se chystám. Unaveně jsem odvětila, že nemám potřebu začleňovat se do nějaké (převážně xenofobní) skupiny lidí a že si nechci připadat jako anarchistka. Její odpověď už si nepamatuji, ztratila se v mlze a já jen viděla všechny ty různé demonstrace a uvažovala, jestli jsou ti lidé skutečně nějak osobně dotčeni, či je někdo osobně omezuje, že proti onomu omezování chtějí protestovat, nebo se jen tak zoufale nudí jako já.

- Viděla jsem dokument o Hawkingovi. Téměř mě rozbrečel fakt, že Hawking skutečně není nijak uznávaný mezi vědci a oni tam o tom tak mluvili a k tomu pouštěli video, jak nemůže mluvit, jak jeho student musí odhadovat řešení rovnic a on mu jen mrknutím naznačuje, zda je to to, co si myslí, aby to pak student mohl dál zkoumat a někdy za půl roku (možná) pochopit. Věda se vyvíjí tak rychle, že šlapeme po těch, kterých jsme si vážili, jen abychom vyvrátili či potvrdili novou, modernější teorii.
A to mi vehnalo do očí slzy i za Alessandra Volta.

- Viděla jsem dokument Úplně osobní. Nedalo mi to a jeho reprízu jsem si musela nahrát. Nedokázala jsem přesně určit, proč tomu musím dát pět hvězdiček, proč si mě ten příběh tak dostal. Byl jako tyhle střípky. V ničem nesouvislý. V ničem souvislý. Prostě jen byl. A snad jediným jeho smyslem bylo, vzbudit ve mně tu hlubokou myšlenku, proč vůbec je?

- Začala jsem pracovat na nové podobě AM. Nová verze se jmenuje Dreamless Pas.

- Píšu tenhle příspěvek a uvažuji, jestli je skutečně tak zoufale o ničem, jak myslím.

Skalain uvedla na svých stránkách naprosto dokonalé otázky, po jejichž přečtení mi to pravděpodobně stejně jako jí nedalo a musela jsem na ně pro sebe odpovědět.

1. Měla jste někdy nějakého báječného učitele? Povězte mi o něm.
Myslím, že do jisté míry byla báječným učitelem prof. Adášková (viz v odkazech blog Mantisky). Na současné škole je to má fyzikářka, která je jednoduše nejen skvělým učitelem, ale i skvělým člověkem. A pak pravděpodobně i má současná profesorka na angličtinu (ze všech těch učitelů, co jsem kdy měla, je zaručeně nejlepší).

2. Co byste se učila - kdybyste měla čas?
Pravděpodobně všechno xD. Nejraději bych se učila jazyky. Teoretickou fyziku i aplikovanou fyziku. Ráda bych se učila o historických podtextech v umění. Dějiny filosofie. Politologii. A mnohé, mnohé další.

3. Co byste studovala, kdybyste tehdy věděla to, co víte dnes?
Ač se otázka zaměřuje na studium na univerzitě, rozhodla jsem se odpovědět. Kdybych věděla, že mi bude nabídnuto místo u zkoušek na EISP, rozhodně bych celé ty dva roky pracovala mnohem víc. Díky prvním vážným následkům své nemoci jsem byla v dost špatném stavu a na školu jsem se téměř vykašlala. Na EISP mě nevzali kvůli mým známkám na vysvědčení.

4. Co byste mohla učit, kdyby vás o to někdo požádal?
Myslím, že tanec. A pak pravděpodobně i světovou literaturu, zvláště starší období. Také bych mohla dívky učit, jak se malovat, s mou praxí xD.

5. Něco mě naučte, cokoliv.
Em. Můžu vás naučit základům obchodování na americké burze. Nebo české gramatice.

6. Umíte nějaké legrační kousky? S mincemi, kartami, srandovní obličeje?
Ne. Na srandu jsem nikdy moc nebyla. Ale myslím, že můj normální, chladně-povýšenecký výraz musí dosti lidem připadat legrační xD. (Vlastně umím jedno kouzlo, je docela efektní, ale je k němu potřeba většího množství lidí.)

7. Kdybyste se mohla ocitnout u nějaké historické události, jakou byste si vybrala?
Hmm, ráda bych se ocitla v celém jednom historickém období - v antice. Asi bych si vybrala být vedle Alexandra, když v plném brnění, slabý a nemocný stojí před svým vojskem a to v plné důvěře k němu obrací hlavu. Chtěla bych být u spousty příběhů, které jsou možná jen fantaskní. Chtěla bych být žákem v Konfuciově škole. Ale pokud bych chtěla být u jedné jediné historické události, pak nejspíš u: “This is Sparta!” (A hned vzápětí u výroby Křišťálové lebky.)

8. Kdybyste mohla vidět nějaké místo na světě v prehistorii - kam byste se vypravila a proč?
Eh, to mě nějak moc neláká, můj svět začíná až od starověku xD. Ne, dobrá, v prehistorii bych možná chtěla vidět oceán. Konkrétně svět v hlubinách tehdejšího oceánu.

9. Koho byste chtěli vidět nahého?
Já nevím, mám raději představování si někoho nahého xD. Pro mě nahota ztratila nějaký mystický význam s odleskem nevinosti. Raději bych viděla obnažené nitro určitých lidí. Například to, co si skutečně myslí…

10. Koho obdivujete? Kdo obdivuje vás?
Ach, obdiv, jen to slovo ve mně vyvolává vzpomínky na ni. Takže obdivuji ji. Jako jednu z dalších tisíců lidí, které vlastně ani nemohu jmenovat, protože jejich jména zatím neznám. Obdivuje mne má matka. V některých detailech i já ji.

11. Odpovězte na otázku, kterou vám nikdo nepoložil. Odpověď, kterou znáte, ale nikdo se vás na to nikdy nezeptá a vy s tím nikdy nezačnete.
Pochopila jsem a vím, jak se vypočítá hustota černé díry.

12. Rozhodnutí a následky - na jakých rozcestích jste se ocitla a co kdybyste se tehdy vydala druhou možnou cestou?
Jedno takové rozhdonutí právě souvisí s EISP. Následky si zatím příliš nedokáži představit. Asi bych musela hodně dřít.
Další rozhodnutí bylo o prodeji části majetku. Následky mi teprve osud přinese.

13. Vyberte si místo a okamžik od roku 1700, kde a kdy byste chtěla žít.
Jak už Skalain zmiňovala, Boston Tea Party by nebylo špatné, ale já bych raději zažila dobu před kolonizací. Takže osobně bych si vybrala rok 2400 a místo nejspíš jakékoliv, nevím, zda vůbec můžu říct jakékoliv místo na Zemi. Možná bych si vybrala i období první světové války v Německu.

14. Kniha, film, jež jste četla či viděla více než jednou. Proč?
Knih je skutečně hodně, co jsem četla několikrát. Z těch, o jejichž obsesi v ně u mě každý ví, je to Stařec a moře a Kůže. Stařec a moře právě pro tu důvěru a pro vztah chlapce a stařce. V Kůži snad pro všechno, pro ubohou Itálii, kdy je mé srdce sevřené a moje slzy tečou po těch krutých a strašlivých slovech na stránkách.
Z filmů je to také dost, co jsem viděla více než jednou. Čistá duše mě nepřestane okouzlovat, stejně tak Svět podle Prota, na něj se dívám moc ráda. Zvětšeninu jsem viděla už několikrát a také Labutí princezna nebo The Wall.

15. Která schopnost či nadání vám scházejí a mrzí vás to?
Chtěla bych umět hovořit několika jazyky. Vlastně by mi stačila i ta angličtina, tak snad někdy… Mrzí mě, že absolutně neumím zpívat. A ráda bych uměla astrálně cestovat, pokud je to skutečně možné.

16. Myslela jste někdy na to, že byste mohla změnit vzhled nebo totožnost? A jak to dopadlo?
Ano, to jsem myslela. Jsou chvíle, kdy bych chtěla být někým jiným. Konkrétním jiným. CHtěla bych být jakoby v jeho těle, vědět, co si myslí, jak přemýšlí o tom, co vidí.
Někdy jsem také uvažovala, že bych možná chtěla být mužem. Připadá mi, že pak, jako muž, bych měla muže raději. Nevím, jsou to hlouposti xD.

17. Kdybyste byla špion, jaký převlek byste používala?
Nejspíš žádný. Protože kdybych byla špion, nikdo by pravděpodobně nevěěl, že existuji.

18. Vaše nejhorší/nejlepší letní brigáda.
Žádná. Ale to její hledání se řadí mezi mé nejhorší okamžiky.

19. Kdybyste znala okolnosti své smrti, ale nemohla je změnit, chtěla byste to přesto vědět?
Rozhodně ano. Netajím se s tím, že vím, že každý člověk jednou umře a podle mne je to již daný v okamžiku, kdy se narodíme. Jako jedna soukromá daň na život, kterou je naše smrt. Takže každý den předpokládám, že to je ten poslední den, kdy žiji. Myslím, že je spíš zázrak, že za den neumře víc lidí při té naprosto jednoduché a triviální náhodě, která nás dělí od okamžiku života a smrti.

20. Kdybyste si nějaký úsek života - den, týden, měsíc - mohla odžít ještě jednou, jaký okamžik by to byl? Proč?
Asi celá tercie a kvarta. Ano i s tou nemocnicí. A to jen kvůli oněm proklatým známkám na vysvědčení. Taky bych si ráda prožila ten okamžik, kdy jsem se stala tak chladnou a změnila bych ho.
A znovu bych si ráda prožila ten důvěrným pocit obdivu, důvěry k ní. I následnou bolest a nejistotu, jen bych opět ráda cítila…

21. Máte nějaké bizarní představy?
Ach, to ano. Jak už jsem kdysi psala, má noc je tmavá a hluboká a těžce mi sedí na prsou. Mé obavy a linky, v které se stáčejí různé cesty mých myšlenek, a ono osudné svítání a sny a právě ony představy.
Myslím, že dost bizarní bylo i to, když jsem si představovala, že bychom… (nebo taky, že bych vyhrála sportku, to je ta druhá možnost).