Mám za sebou první školní týden… ehm. První den nebyl tak úplně špatný, škola mi přišla fajn, výuka docela taky, lidi ve třídě mne nijak moc nezaujali. Na bývalé škole alespoň každý ze třídy byl nějaká osobnost, s vlastními výraznými názory, se svým osobním pohledem, typickým smíchem, ale tady mi všichni přišli naprosto stejní. Stejně nezajímavý, podivně ploší a vzdálení. Po těch čtyřech dnech se můj názor nikterak nezměnil. Snad že jsem si až teď uvědomila jednu podstatnou věc - sice jsem celou dobu přemýšlla o přestupu, ale nedošlo mi (nechápu, jak mi to nemohlo dojít…), že tady jsou vlastně lidi ze základní školy - a pravda úroveň skutečně odpovídá základní škole…

Hned první den mě naštvalo, že jsem ve druhé skupině na angličtinu (spolu s Antonem, který byl také nový a má FCE A+ xDD), protože jsme prý nechodili do školy (to řekl profesor strašně ublíženě), takže nás dali tam, kde bylo volno. Což znamená, že mám úplně idiotský rozvrh, dvě hodiny v týdnu od sedmi, a navíc v naší skupině pravděpodobně nikdo ještě neviděl výkladový slovník.

Cítím se zvláštně a škola mě psychicky strašně vyčerpává. Nepamatuji si dobu, kdy jsem za celý školní den s nikým nepromluvila ani slovo. Takže jsou pro mě přetávky podivným tichým utrpením - nejraději bych jela výuku v jednom celku a pak rychle vypadla domů… Takhle si tedy o přestávkách čtu (aktuálně Kunderu). Volné hodiny jsou ještě větší postrach - nemůžu zůstat ve škole, protože nemám kde, takže ani nevím, co mám dělat.

Unavuje mě, jak o mně nikdo z nich nic neví, a když už někdy mám náladu se s někým z nich bavit, tak je unavující udržovat konverzaci na tématech “co posloucháš za hudbu?” a “jaká je tady matematika?”, když mě jejich odpovědi ani nezajímají. Všechny jsou stejné. Jednotvárné, unavující…
Hodiny jsou docela fajn. Nemáme tu zvonění, což mi naprosto vyhovuje, asi bych nepřežila, kdybych měla přestoupit do školy, kde zvoní. Matematika je fajn, angličtina, myslím, bude docela dobrá, čeština poměrně nezáživná, protože ona profesorka má sice přehled, ale žádné vlastní názory. Fyzika je vážně moc fajn, chemie mi kupodivu poměrně jde, přece jen na mě Duha zanechala nějaké stopy. V zeměpise mě irituje, jak u každého zkoušení slyším stejné, unavující a mě iritující odpovědi na otázku, jak vznikl vesmír, typu: “Nejdřív byla jako hmota, no a to byla vlastně taková kulička jako a ta se pak rozprskla - to je ten - no víte co, velkej třesk, no a tak vznikl vesmír.” Pro mě, jakožto osobu, která miluje astrofyziku, je tohle prostě úděsný, nemůžu si pomoct xDD.

Němčina je nudná, nudná, nudná. Děláme ji úplně od začátku, to znamená, že jsme dvě hodiny (!!!) probírali základní číslovky *zív*.
Ale historie… ta je perfektní. Snad mi jen trochu vadí, že profesor prostě nemluví pořád plynule a my bychom si vlastně dělali jako výpisky z přednášky, že se vždycky zastaví, aby něco zapsal na tabuli apod., ale jinak je historie skvělá.
Estetika mě docela baví, děláme zajímavé projekty. Naopak informatika je největší děs, aktuálně jsem se naučila převádět čísla z dvojkové soustavy do desítkové - no není to super?

Nechápu, jak jsem mohla zapomenout na to, že tady budou lidi ze základky… Nechápu. Byla to má chyba, takže teď se se svou situací nějak srovnávám.

Taneční byly naopak skvělý. Viděla jsem strašně moc lidí z truhly a hlavně (!!) nechápu jak, ale je tam i bolševik. Ano, chce se mi jásat! Takže jsem si Dannyho ukořistila jen pro sebe (při pánské volence si mě samozřejmě vždy náhodně vybral xD) a celý dvě hodiny jsme se smáli, miluji jeho humor, miluji jeho názory a miluji to, že je tak strašně kreativní a ještě víc miluji, když zpívá ruskou hymnu xD. Nikdy nezapomenu na všechno, co jsem s těmi lidmi prožila. S Ančou a Dádou jsme se moc neviděly, spíš jsem byla nadšená, že vidím Adél a Veru.
A hlavně Žanet, mou milovanou Žanet a náš trojkový humor, ano, ano, ano! xD

Dnes jsem si obvolala všechny školy v Praze, které mají akreditaci na IB program (anglická maturita) a doufám, že budu opět přestupovat. Do dubna potřebuji mít perfektní angličtinu, takže budu ráda za všechny vaše názory na to, jak se co nejefektivněji učit právě jazyky.

Snad budu psát d školního časopisu, takže se nějak víc seznámím se staršími lidmi, třeba budou víc fajn, než ta hůza, co je u mě ve třídě.
But maybe I’m crazy…
Ta hrůza je v tobě, tak neobviňuj mě, pravda, možná je ta hrůza ve mně.

Dnes jsme na literatuře psali báseň do 15 minut. Abych taky zase po dlouhé době vložila něco vlastního, tady je:

Nesmrtelnost

Když vítr písně zaševelí,
svět zdá se plavně neumělý,
šedá pluje v prázdnu bytí,
smyčku stáhnout, není zbytí,
kapitolu uzavříti.

Když vítr písně zaševelí,
svůj smutek v kámen odlije,
přivřeš oči v rouchu tváře,
jsi básník, co nežije.

Dneska jsem byla už druhý den venku, což mě naplnilo optimismem a velkou euforií. Včera jsem si byla pro učebnice němčiny, jenže jsem absolutně nepochopila, po jakých sadách je prodávají a co tedy skutečně mám mít a co ne. Takže jsem nakonec samozřejmě koupila špatnou učebnici (bylo to kombinované vydání a ne dvoj, co na tom záleží, že jsou úplně stejné, grrr), kterou jsem si dnes šla vyměnit.

Koupila jsem si perfektní kožené sako, z kterého mám maximální radost :). A pak jsem zabloudila do Levných knih a vzpomněla jsem si na Brygmin příspěvek a koupila si také Ichi the Killer, 8 1/2, Šepoty a výkřiky a mé oblíbené Comizi d’amore aneb Hovory o lásce.
Mimo to mi padla do oka i kniha 99 filmů moderní kinematografie, zběžně jsem ji prolistovala a vůbec nebyla tak špatná, jak jsem si na začátu myslela, tak jsem ji koupila také.

Viděla jsem se s Natal, psala si s Žanet, matka mi sehnala rukavičky do tanečních (maximálně se mi tam nechce, začínají už tohle pondělí…), přečetla jsem asi 60 stran z učebnice na ZSV (která je mimochodem skutečně neuvěřitelná, moc pěkné kecy o evropanství atp.), dělala si otázky k přípravě na zkoušky z politologie a mezinárodních vztahů a jsem naprosto mimo - absolutně netuším, kdo byl prezidentem Iráku v době války v Perském zálivu, ani čeho se týkal Briand-Kellogův pakt, natož abych věděla, kdy byl uzavřen. Ehm, mám pocit, že nevím ani 10% těch otázek xD.

To je tak ve zkratce vše. Čtu Nekonečný příběh, asi jen tak z nostalgie, a Nové základy experimentální psychologie, které jsem začala číst už asi před dvěma roky, ale nedočetla.

Abych se zmínila i o nadpisu - začala jsem se zajímat o obchodování s komoditami na komoditních burzách. Za jeden den jsem o tom přečetla, vše co se dalo najít na českých stránkách. Dneska jsem už vyhledávala na CBOT (Chicagská Bord of Trade) a začala se probírat různými obchodními plány a strategiemi. Nemůžu říct, že by mě to nenadchlo, alespoň aktuálně. Teď sleduji trhy na CBOT a na NYBOT a zkouším zatím papertrading se sledováním jednoduchých formací jako doubble top/bottom, support & resistance a klouzavé průměry. Dost se mi aktuálně zalíbil systém trojitých klouzavých průměrů B.O.A. Alana Gainese, takže zítra zkusím aplikovat na grafy i tenhel obchodní systém.
Takže teď většinu času trávím sledováním trhu, zaměřuji se spíše na nákup komodit jako benzín, kanadské dolary, zemní plyn, kafe a cukr.

Čím dál tím líp si pamatuji různé pojmy a systémy, dnes jsem pochopila i několik strategií, které mi včera přišly strašně složité. Navíc jsem si dělala test základy komoditního obchodování, který jsem v pohodě udělala narozdíl od testu na CSFD xDD. Ale já vážně nevěděla, který z uvedených lidí nemá nic společného se sérií Smrtonosná past, zvlášť když mi jejich jména an nic moc neříkala. A ani jsem netušila kdo daboval kohosi z Chicago Hope (nebo nějakého podobného seriálu) - takže přiznávám, nejsem takový filmový znalec, jak jsem si myslela xD.

Včera mi Natal připomněla vítěznou fotku Word Press Photo. Mně se skutečně nelíbí. Mám pocit, že má tak maximálně určitou vypovídající hodnotu, uměleckou (a to i po technické stránce) už ale nikoliv. Já se například zamilovala do této fotografie; je naprosto fascinující, nemohu od ní odtrhnout oči. A v Stories se mi skutečně líbí námět kategorie Nature (tady).
Ah, jdu se opět dívat na onu fascinující hranici mezi realitou a prachovým snem.

Echm, takže v pondělí do školy bohužel nejdu. Protože se ukázalo, že mě z nemocnice pustili nějak podivně předčasně s maximálně vysokou sedimentací (měla jsem ai 160 a měla bych mít tak kolem 5, lol), což vysvětluje moji strašnou únavu. To ovšem znamená, že celý další týden musím být ještě doma. Takže jsem i nadšená, že první hodiny budu muset dohánět i v učení… Ach jo.

Nechápu, jak se mi mohlo během pár minut všechno to, co jsem si představovala, tak rychle zbořit. No skvělé, nejenže se neumím normálně seznamovat, ale takhle budu doufat, že to jedno volné místo, které čeká až se moje tělo uráčí alespoň relativně uzdravit, nebude vedle ekologického aktivisty, dívky v černé mikině s velkým nápisem death metal nebo vedle nadšeného návštěvníka radikálních mešit (které, jak jsem se dozvěděla, u nás velmi hojně vznikají, ehm?).
Přiznávám, že aktuálně bych se nejraději potupně vrátila na mou starou školu, kde vím, že co se týká učiva, tak i kdybych chyběla dva měsíce, nezameškám nic a co se týká lidí, tak to můžu chybět dva roky a v jejich životech se také nic nezmění.

Dneska jsem poprvé vyšla ven “mezi lidi”, takže samozřejmě jsem se na to připravovala hodinu, aby mě matka odvezla k lékaři, tam jsem strávila deset minut, a ona mě pak odvezla zpátky. Skvělý. Nedozvěděla jsem se nic, kromě toho čísla sedimentace a toho, že mi po těch špatně zavedených kanylách zničili moje žíly, takže aby mi doktorka nabrala dvě zkumavky, musela mi několikrát rozpíchat obě ruce. Aktuálně vypadám jako drogově závislá, takže ten návrat na starou školu by byl dost efektní (když jsem se minulý rok po maximálně dlouhém pobytu v nemocnici na kanylách vrátila do školy, celá moje třída si podle vpichů myslela, že jsme se vrátila z protidrogové léčebny xDD).

Šílím z toho, že aktuálně nemůžu vidět ani jednu z premiér. A také z toho, že právě proběhl zápis na všechny mimoškolní aktivity, takže se minimálně tenhle půlrok můžu rozloučit s nějakými večerními hodinami tance atp.

Bohužel nedokážu ve své paměti nalézt nějaké radostnější zážitky z posledního týdne.
Matka mi začala vnucovat nějaký další velice přírodní prášky, který stojí naprosto neuvěřitelný peníze a který (přirozeně) nijak nezabírají.
Konečně jsem dočetla celý deník Martiny a jejího manžela z cesty po Africe. Vypadá to dokonale… problematicky. Vždy jsem si myslela, že jsem poměrně schopná a samostatná a že mám organizační talent, ale tohle… na to bych naprosto neměla. Ani bych si nedokázala zabalit (no koho by taky napadlo, že do pralesa potřebujete nějaké speciální rukavice z Bauhausu proti trnitým křovinám - vím, zní to logicky, ale popravdě mě by to vážně nenapadlo xD).

A abych vysvětlila nadpis - chci TO.

P.S.: Hledám někoho, kdo je spontánní a rád podniká nové věci. Nemám s kým cestovat po Evropě! Například dneska jsem našla letenky Praha-Dubaj a zpět za 10 000, omg, dvacet minut jsem na ně konsternovaně zírala, než jsem zavřela okno, protože: a) nemám s kým jet, b) nevím, jak to bude s dalším pravidelným navštěvováním nemocnice, c) letenky bych koupila, ubytování bych měla snad zadarmo (díky za to, že existuje Hospitality Club), ale už bych neměla na jídlo a hlavně na předplacený aktivity (které jsou v Dubaji poměrně drahé).

Takže pokud je tu někdo odvážný, jak na let atd., tak na strávení té doby právě se mnou, byla bych moc ráda ;).

P.P.S.: Taky tak rádi sledujete Zeptej se osudu? Já to přímo zbožňuji! Zvlášť když je tam má oblíbená “čarodějnice” - drahoušek xD. To mi rpostě vždy zákonitě zvedne náladu, tedy společně s Horstem Fuchsem a jeho “super extra skvělým kráječem na maso 10 v 1″. Miluji noční vysílání (je zábavnější než to, co dávají ve dne) xD.

P.P.P.S.: (Existuje to vůbec? xD) Každopádně jsem opět zapomněla napsat, že je ze mě aktuálně brunetka. Nechápu, jak jsem mohla tak dlouho vydržet s tou samou barvou - já. Ovšem to nebrání tomu, abych za dva týdny měla opět jinou barvu (už ji mám vybranou) :).