Včera jsem oslavila (pochopte - “oslavila”) narozeniny. Dostala jsem úžasné Digimemo, což je vlastně něco jako tablet, akorát že si na to položím blok a cokoliv, co napíšu se mi zaznamená do počítače. Právě abych do školy nemusela tahat třeba notebook (kam bych si stejně nemohla psát matematiku atp.); a je to prostě luxusní věc, awk!
Pak krásné stříbrné náušnice (vybírala je matka a já o nich nepíšu jako o podivné věci, nad kterou nevím, zda je to žert nebo krutá skutečnost - my first time!), tématickou krabici plnou bonbónů (sweeeet xD), nějaké šminky a spoustu krásných věcí na sebe, které jsem si už naštěstí vybírala sama, kdo ví, jak dlouho by tento hezký vkus mé matce vydržel; ne, radši neriskovat xD.
Pak jsem dostala static na foťák, krásný, úžasný, božský stativ xD. Vybraly jsme ho s Natal. A také své vlatsní DDR, awk! (Co je DDR?) Sice to je “jen” softpad, ale hlavně, že je :). Už skáču úrovně (přesněji 7-8), které mi předtím přišly maximálně obtížné a nemožné. Miluju DDR xD. Stáhla jsem si StepManii a k padu dostala i ITG, takže songy zatím mám. Ale stejně doufám, že mi v Praze někdo pošle svoje songy ;).

Celé odpoledne jsme strávily s mámou řečmi o tom, jak strašně nechceme, aby přijeli Beránkovi (Alena mi upekla dort a měla mi ho přivézt, tzn. měla přijít s celou rodinou… em), prostě skutečně velmi společenská oslava xD. Každopádně nakonec přijela jen Alena s Mirkem, dort byl naprosto úžasný a stihli jsme za večer probrat politiku, budoucnost státu a národu, ekonomii a hlubokou komunistickou filosfii xD. Od Evy jsem dostala šest lahví červeného mhmmm :).

Asi ve čtvrtek pojedeme zpět do Prahy. Moc se mi tam nechce, tady jsem byla měsíc izolovaná a popravdě mi bylo fajn. Mnohem víc jsem se uvolnila. Ano, byla jsem sama, ale až teď jsem skutečně přesvědčená, že nejsem až tak společenský člověk, jakým jsem byla (nebo chtěla být).
Střídavě se těším a netěším do nové školy. Třeba dnes v noci se mi zdál málem hororový sen o tom, jak jsem tam nastoupila - všechni učitelé po mně šli xD.

Vlastně se taky těším na Natal, až přijede z Chorvatska! Omg, prázdniny jsou hrozný, vždycky jenom počítáme, jak dlouho jsme se neviděly xD. Každopádně na příští prázdniny jsme s Nat zase začaly probírat tu Kanadu. Začalo se to brát vážněji než před rokem, takže by to třeba i vyšlo… Dva měsíce v Kanadě, awie!

Pronajali jsme část statku - jeden byt, který je v samostatném domku a jeden byt, který je ve vile. Ten je obzvlášť nádherný: velký, prosluněný, s luxusním výhledem do zámeckých zahrad! Navíc jsme se s mámou dohodli, že jeden z těch nájmů půjde mně na konto, takže bych si měla finančně přilepšit i bez práce. I když s tou taky počítám. OD září začnu dělat asistenta finančního poradce. To znamená, že bych jen volala lidem a sjednávali s nimi obchodní schůzky.
Přišla sem i Danka a říkala, že teď dělá ten pasivní telemarketing (a dokonce i v té samé agentuře, kterou jsem si vybrala!) a že ji to baví a je to docela fajn. Jenže já se děsím toho, že bych to neměla kdy stíhat. Od září chci chodit na ruštinu, potřebuji už si najít ty kurzy kreslení a večerních hodin tance se také nechci vzdát…
Hmm… uvidím, jak co vyjde.

Na sádkách se toho moc dělat nedá, takže převážně čtu a dívám se na filmy.
Přečetla jsem Afghánce, který mě překvapil. Přestože mám Forsytha ráda, někdy mi jeho styl přijde příliš zdlouhavý (tím myslím průhledy do minulosti atp.), u Afghánce mi taky vadilo sto stran o konfliktech mezi radikálními skupinami, kdy jsem si už nebyla jistá, kdo je příslušníkem čeho atp.
Přečetla jsem Proměny. A taky své oblíbené Stopy Hrůzy, těch za noc, kdy nemůžu spát, přečtu třeba pět, ah, miluju je xD.

Filmy doplním až budu v Praze. Ne, pravda, těším se do Prahy…

Právě ubíhá těch několik málo hodin, které trávím zpět v Praze. Miluji noční jízdy autem. V noci mám raději jakékoli místo, a je jedno, kolikrát jste to slyšeli od kohokoli jiného, i já v noci mohu otevřít oči, když je před sluncem trochu přivírám. Přeci jen je ta pravda, kterou osvětluje, poněkud pokřivená. Poškozená. V noci si město nemůže na nic hrát. Ani já ne (a nepopírám, že kromě výhod to přináší i jisté komplikace; třeba máma zná jen mou denní tvář, která taky tak trochu mhouří oči a schválně vymění rovinné zrcadlo za vypouklé).

Do Prahy jsme vzaly Kláru a bylo fajn ji zase po dlouhém čase vidět. jak tomu ve Stráži chodí (či nechodí?), posledně jsme se viděly na pohřbu. Zrovna odjíždí do Španělska. Ne v letadle, ani autem. Chtějí s přáteli projet celé Španělsko na kolech! Takže doufám, že se dočkám vyprávění dříve než bude nepatřičné se o tom zmiňovat na dalším pohřbu xD.

Mámu jsem ještě vytáhla v deset večer na pizzu a z důvodu mých aktuálních dostatečných financí (dostala jsem konečně peníze od UK za mé ročníkové práce) jsem ji pozvala, což bylo fajn, jsem ráda, když můžu být aspoň trochu štědrá. Domu jsem přišla docela utahaná, ale nemohla jsem si nechat ujít příležitost rychlého internetu. Na narážku Hughhha jsem si začala stahovat v archivu Fajn rádia staré nahrávky z karaoke show - lol xDDD. V podstatě jde o to, že trhlá Sandra a Víťa přezpívají nějaký song na přání v češtině. Fajn. Než narazíte na text: “Když přijdu do klubu, tak uhněte, sakra! Rozestupte se, nebuďte se mnou v řadě, sakra! Jsem VIP, víte, že musím zářit, sakra! Jsem Fergie, Ferg, a milujete mě dlouho! … Jsem obrovská lady, ale tančím jak štětka, sakra! Protože jak víte, je mi to u prdele!!!!” Lol, skončila jsem pod stolem :DDD.

Při poslechu podobně skvělých textů jsem přečetla všechny blogy a cítím se opět skvěle informovaná o tom, co se děje u těch pravých VIP.
Koupila jsem si nový Reflex (už to začíná vypadat, že to kupuju pravidelně, ehm xD), ale kvůli tomu titulku: “GAY: New York v kopulačním rytmu světa” jsem to prostě musela koupit xD. Konečně je pořádně vidět rozdíl mezi Reflexem a Týdnem, jejichž hlavní článek se věnuje smrti Antonioniho (*pláče*) a Bergmana. Doufám, že filmy jako Zvětšenina, Zabriskie Point, Za mraky, Podzimní sonáta a Hosté večeře Páně nebudou nikdy zapomenuty. A třeba se díky médiím, která se poměrně obsáhle věnují jejich smrti, dostanou jejich filmy ještě k širší veřejnosti.

Jinak se nic nijak zvlášť významného nestalo. Spousta situačního humoru, spousta podivných zvratů ve vztazích a spousta knih. Ach ano, konečně mám víc času na čtení. Včera jsem se vloupala do zamčeného pokoje a celou noc jsem proseděla u v rohu nalezeného Sám proti osudu. Dostala jsem pro mě naprosto úžasnou publikaci Poslední záhady vědy, ale pravda, chemií jsem se prokousávala dlouho a některé astrofyzikální postřehy a zákony jsem si musela přečíst tak osmkrát, abych donutila mozek plně se soustředit na slova a hlavně pochopit je. V poslední době zalétávám kamsi do dáli.

V noci pozoruji hvězdy. Přímo nad zenitem září Velký vůz, který by tak velký a jasný poznal kdokoliv. Na konci srpna, kdy bude nebe stále ještě dost široké a vysoké, bude vidět i Mars! Aktuálně pozoruji krátery na Měsíci. Už je zbytečné si je zakreslovat, mám novou 3D mapu Měsíce, kde je vše (děkuji, Davide, za rychlý upload) :).

Znovu čtu Metamorfózy (Proměny) od Ovidia. Nikdy jich není dost. A nikdy je plně nedokáži obsáhnout slovy. Snad protože obsahují tolik slov, která bych jen hloupě zopakovala. Ach, když už mluvím o hlouposti - pozměnila jsem jedno z tajemstvích a jen tak, asi z marnosti a toho odstínu hlouposti, který mám ráda a někdy se mi protiví, ji sem vložím.

Hloupá…

Jsou jako tvé otěže
A zařezávají se hloub a hloub
Než vítr kmeny seřeže
Jsi hloupá ve svých snech
Kde víš, že vše je skutečné
Kde žiješ.

Procházím tvou knihovnou
Prach černý a papír ohořelý -
Ta vůně zdá se nevhodnou
Příběhy se rozsypaly jen tvou hloupostí
A bezedně a spáleně
Víš, jak němě, povolně
zní (a zařezává se hloub a hloub)
Spáleniště.

Jsi jak z mlhy malůvka
Co kreslila jsem do skicáře
Snad zoufalá, snad marnivá (snad)
Snad… hloupá ve svých snech
Kde upálená tráva
Kde vykřičené hlasy
Byly černým pastelem
A tvé fialové vlasy (já kreslila je tajemně)
Ti padaly až na ramena
Těžko kreslím, těžko spím, když vidím
Jak moc byla´s ohořelá.

Stojím vratce nad propastí
Kde dole ční se omluva a v nebesech
Co vděk a Ráj již nevlastní
Se skrývá odpověď
Snad hloupá jsem, když držím prsty
hloupou strunu tvého vlasu
Spáleniště zanechává
Skřípot rytí černé,
S modlitbou i bez pokory
Propaluji tvoji krásu.

Snad hloupá jsem, když balancuji
S odmítnutím skočit a s touhou neznat, co je v nebi
Jen hloupí odpouštějí
(Jen silní čekají, aby mohli odpustit)
A já nehodlám dopustit
Abych padala dál - hle, tak hloupá jsem!
A hlupáci nemají místa ve svých snech pro jiné
Tak pochop, že pro tebe
I hloupý pálí sen.

My kind of love is an ugly love
But it’s real and it lasts a long, long time

(Ugly Love, Eels)

Mimochodem kdosi začal znovu publikovat. Pchm, miochodem. A je to mnohem, mnohem víc, než jsem mohla čekat. Je to… pravdivé. A ona pravdu dřív vždy schovala pod černý popel až příliš krásných slov. Někdy ale i spáleniště proroste nová tráva. Pchm, jak bych mohla se svou touhou napsat jen “mimochodem”.

EDIT: Em, už v minulém postu jsem chtěla napsat, že jsem dočetla Deathly Hallows. Pro mě strašné zklamání. A to ne proto, že bych četla knihu s nějakou svojí pedstavou o konci, která se nenaplnila, nebo že by mi vadil romantizovaný epilog. SPíš mě tam vadila ta hloupost. Například způsob otevření Tajemné Komnaty (lol, to napodobování hadí řeči je prostě směšný xD). Pak celá kapitola Kings Cross, protože byla naprosto vytrhnutá z kontxtu. Ta byla snad největším zklamáním společně s poslední kapitolou. To vysvětlování při debatě s Voldemortem a pak jedno mávnutí hůlky a konec. Přišlo mi to směšné a dost hloupá představa konce. Navíc jak končila poslední kapitola, myslela jsem, že někdo zapomněl přepsat několik stran xD. Lol, prostě to bylo ukončeno v okamžiku, kdy jsem myslela, že bude několik stran o tom, jak se někdo vrátil pro tělo do Chroptící chýše, jak se Harry setká s Ginny. Něco o Luně. Myslela jsem, že budou sedět pod stromem na pozemcích. Dozvíme se něco jiného, než co dělal Harry atp. Nakonec je v knize strašný skok o 19 let. Ale epilog mi nijak zvlášť nevadil, spíš v tom smyslu, že v něm bylo strašně málo. V posledních dvou kapitolách vlastně bylo strašně málo. Jen tak mezi řečí jsme se dozvěděli kdo všechno umřel, kolik kdo má dětí¨a jak chytře moudrý Harry naložil s Relikviemi, a to vše na jedné dvoustraně.
Asi nejsem vhodný čtenář pro tenhle typ knih. Mně tam scházely dialogy, psychologie postav, detaily… Úžasné kapitoly byly pro mne ty s odchodem Rona a to, jak se následně vrátil s celou scénou s laní a mečem. Tam každý z tria jednal nejvíce přesvědčivě a všechny jemné detaily byly vykresleny a dotaženy. Jako celek mi ale kniha přijde jen jako koncept. Řekněme velmi dobrý koncept, ale stále jen jako koncepce.