Po několika horkých dnech, kdy se všechny mé vjemy slily do tenké vrstvy špíny, kterou neodplavil ani déšť a stejně horké, podivné blesky, po tom všem jsem v Praze.

Včera jsem si sbalila poslední věci, které si chci brát s sebou. Odpoledne jsme byly s mámou na obědě v mé nejoblíbenější pražské restauraci. Coloseum nemůže zklamat žádného gurmána ani nikoho jiného, dostal mě jen předkrm, jehož části byly chuťově naprosto harmonické, takže se zdálo, že snad ani nikdy jindy nemohu sníst nic výtečnějšího.
Po obědě jsme zašly do pár obchodů. Já si koupila mistrovské olejové barvy a několik pořádných štětců. Jely jsme na Kampu do Sovových mlýnů do jedné z mých nejoblíbenějších galerií. Právě tam začíná výstava Andyho Warhola, což jsem si nemohla nechat ujít!

Nadchly mne citáty na stěnách. Některé byly jsen reakcí na tu dobu, na tu situaci. Nad Maem mluvil Warhol o komunismu a o Rusku. Jako by mu Čína nestála ani za jediné prořeknutí. A pod oním výsměšným textem se Mao usmíval svými fialovými rty ze zelené tváře. Červená, obvyklá barva Andyho Warhola, nebyla použita.
Krásná myšlenka byla zvláště tato: „Jsem se jistý, že když se podívám do zrcadla, neuvidím nic. Lidé mě nazývají zrcadlem, ale jestli se zrcadlo dívá do zrcadla, co je pak k vidění?“

V návštěvní knize bylo spoustu připomínek, od chabého osvětlení, po expozici, kterou tvořilo jen velmi málo kusů z průřezu jeho tvorby. Mně osobně se líbil Mao Ce-tung, Warholova slavná Marilyn a také Warholovy Katastrofy.
“Warholovy Katastrofy je obtížné označit jako ucelený soubor. Přesto je tento termín na základě publikovaných „anonymních úmrtí“ při autonehodách, leteckých haváriích a sebevraždách, na základě publicity sociálních otřesů, rasových nepokojů i barvitých líčení úmrtí známých osobností své doby – jako byl atentát na prezidenta Kennedyho v roce 1963, většinou v literatuře spojován s jeho obrazy a tisky z raných šedesátých let.” (Aneta Georgievska-Shine)

Byla jsem se podívat i na stálou expozici Medy Mládkové. I na tvorbu různých avantgardních a expresivních autorů. Ať už šlo o sochu Beze jména, která připomínala Ježíšovo tělo přibité ke kříži, vyhotovená z kusů odosobněného železa. Nebo o moderní architektonické soubory.
Mám pocit, že až se v srpnu zase vrátím do Prahy, určitě se půjdu na expozici podívat ještě jednou. Zanachala ve mně tolik dojmů a slov, která nemohu napsat, protože nemají být vyřčena.

Nadšená jsem se vrátila domů, převlékla a vyrazila s Natal na večeři a na zmrzlinu. Sehnala si naprosto úžasnou práci, kdy jezdí s dalšími dvěma slečnami a řidičem po městech ČR, kde rozdávají nějaký bezplatný časopis. Já jsem se místo toho minulý týden postavila za bar a nevěřícně pozorovala, jak v pět, kdy všem končí práce, usednou do hospody. Skvělé. Vážně jsem si to úžasně užila. I když pár situací taky stálo za to xD.

Dneska jsem od dopoledne běhala všude možně. Slzy dojetí se mi zaleskly v očích, když jsem slyšela o dárku, který se plánuje k mým narozeninám. Koupila jsem si novou toaletní vodu (od Avonu!! - nepochopím) - nádhernou, je z edice Urban Flowers - London. Je naprosto působivá, nezávislá a půvabná, jako Londýn nebo londýnské dívky.
Mám další dvě krabičky skořicových doutníčků. A koupila jsem si Reflex, ehm. Ale skutečně nic jiného se nedalo - Instinkt měl velký nadpis, kde jsem rozeznala “hodná kočička” a “Paris Hilton”, Týden prokazatelně objevil genialitu mužů a zřejmě se jí hodlal věnovat na dalších třiceti stranách, Mladá Fronta plus se jevila jako postgraduální studium komunistické doby, tak jsem raději zamířila k nudné titulce Reflexu “Kam na festivaly”. A přečetla jsem si obvyklou podprůměrnou úroveň jejich recenzí (ať už jde o knihy nebo filmy). Když většina mých oblíbených redaktorů z Reflexu odešla psát do Instinktu, začala jsem kupovat ten, ale teď už je má šance malá. Instinkt se žene do bulvárnější podoby, což je v posledních číslech vážně znatelné, když jsem přeskakovala polovinu článků. Ale alespoň se mohu spolehnout na recenze, ty jsou výborné!

Mimochodem jsme se s Natal shodly na všem, co se týkalo vztahů atp. Taky mě skromně upozornila, že moji spolužáci jsou už vlastně bývalí. Mhm. Teším se na novou školu a děsí mě jejich chemie. Žanet to vystihla skvěle:
K: “Ty se… učíš chemii?” *v naprostým šoku*
Ž: “To abych zvládla reparát.”
K: “Cože? Ty děláš reparát z… chemie?” *zmatený smích*
Ž: “Teď ne, ale příští rok budu. Ty by ses taky měla začít učit, Kájo.”
Můj naprostý záchvat smíchu se rozlehl v prázdné chodbě, když mi došlo, že příští rok budu mít šílenou ekoložku Koktovou a skutečně bych se měla začít učit chemii, abych to stihla do konce přítího roku. Tak jsme se v pozdním odpoledni, poslední den strávený na té škole, učily v tichosti chemii.

Mám pocit, že mě svazují vlastní myšlenky. Potřebuji nějakou změnu a jak už jsem říkala Nat, od přestupu na jinou školu toho dost očekávám. Až teď mi vlastně došlo, že neodcházím kvůli mé bývalé škole, ale kvůli té změně. Musím mít pocit, že jdu někam dopředu. Já se nezastavuji, a pokud už náhodou ano, pak jedině v noci, v tichu a tmě, když mé bolavé oči zírají na strop a já si v hlavě vyjmenovávám prvočísla, zatímco se zastavuji ve vzpomínkách u svého dětství a snažím se pochopit, proč věci dělám, než za jakým účelem.

Asi to byla ta největší síla intuice, psala má ruka 5. července, když jsem do své nejméně praktické tašky na FF zabalila i Citadelu. Četla jsem ji tolikrát… nejspíš vždy, když jsem měla pocit, že má podstata nevydrží ten tlak, že mé myšlenky budou tak nepolapitelné jako nekonečno světelných paprsků narážejících do zrcadlových stěn. A já téměř se zvrácenou touhou čtu Citadelu, která jen přidává zmatku a otázek a zároveň tiší mou touhu po pochopení. Matně si vzpomínám na obrázek citadely, nebo spíše jen jednoduché věže na tarotových kartách. Někdy bych chtěla vnitřně vypadat naprosto stejně - déšť hasil oheň a stébla trávy něžně objímaly její základy, a přesto to byla bezmoc, ztráta a mrtvé kamení, “neboť kameni chybí srdce a duše člověka”. Možná to není ani hrdost , protože jsem nedokázala odpovědět na její otázku, na to, co pro mne hrdost je. (Nevím, jestli poznala, že lžu.) Ale bolí to, držet hlavu tak vysoko, abych dohlédla na vrchol citadely.
Vím, jaká jsem byla. Vím, jaká jsem. Jen doufám, že mám dost pokory, abych sebou mohla být.

Nadpis byl Citadelle. Dnes jsem pokorně přeškrtala všechna ostatní písmena; nadpis je Elle.

S Natal jsme nakonec vyrazily do Zoo. Ráno byla obloha ocelově šedá, přesně taková, jaká byla, když jsem psala jedno ze svých Tajemstvích (je tam i zmíněna). Teď spíš byla odrazem mé naprosté separace od určitých gest a slov. A apatie; apatie má pro mne vždy kovově šedou barvu.

Proti tomu všemu jsem se cítila fajn. Jako bych se znovu nadechla a následná radost z toho, že mi do úst nevnikla voda, vydržela dost dlouho. I když z těžkých mraků začaly padat velké, studené kapky deště.

Hned u vchodu jsme se dostaly k opičkám, které roztomile poskakovaly sem a tam, kromě této jediné, takže na ni zamířil můj objektiv xD. Zdárně jsme vyšly kopec, což je pro nás (a zvláště pro mne, která je zvyklá na výtah ze školy xD) velká událost, a dostaly jsme se až k pavilonu. A vyfotily jsme se v “džungli” - Natal i já. Cestou k ledním medvědům jsme minuly několik dalších výběhů, jejichž obyvatele (a hlavně jejich jména) si má mysl nedokázala udržet v povědomí (“lasička”xD). Medvěd nejdřív vypadal zle, ale za chvíli už působil nesnesitelně roztomilým dojmem.

Byly jsme i v pavilonu orangutanů, kde byl naprostý nával. Jedna z orangutaních slečen spala, pak ale vstala a ochotně pózovala všem fotografům xD.
Mě zajímali plazy, pavouci a kočky (jejich pavilon byl ale naneštěstí uzavřen, kvůli dvoum nově narozených koťatům). Tak jsem alespoň o to delší dobu zůstala u leguána.
Nejhrůzněji na nás působili Emu (??), každých pět vteřin se ozvalo: “Představ si, že tohle potkáš někde venku!” xDD

A jelikož jsem svou paměť skutečně přecenila, raději nebudu uvádět ani přibližné názvy, k této fotografii mě totiž napadlo jen “mula”, ehm xDD.
Ale tadyuž vím, strašně milá fotka koní převalských. A velbloud dvouhrbý, kterým jsem byla unešená. Ještě více mě snad nadchla jen překrásná sova, pro sovy mám slabost, jsou maximálně roztomilé ^^.

Ehm, mula 2xDD. Ale tento exemplář už pojmenovat umím - Nat & Kar.
Sice se potom rozpršelo, a to na docela dlouhou dobu a poměrně silně, nakonec jsme se na déšť vykašlaly a šly dál, protože jasná obloha byla v nedohlednu.

Ehm, určitý druh opičky (lemur), který byla ve volném výběhu (tzn. že lidi mohli až úplně k nim), mne nadchl. Byl překrásný. Ale skutečně jsem se zamilovala do černého lemura.
Viděly jsme i slony. Jeden z nich asi deset minut neustále kroutil hlavou a vypadal jako jeden z těch naprosto milých bláznů, jako matka Trojana v Příbězích obyčejného šílenství xD. Tento ale není.

Následovaly dvě fotky u slonů, Natal a unavená já.
Došly jsme i k voliérám. Ptáci mě nikdy příliš nezajímali, kromě supů, tukanů, ledňáčků a “podivných čápů” xD. Nakonec nás ptáci ale tak oslovily, že jsme se s nimi prostě musely vyfotit :).

Nakonec jsme šly i ke gorilám, kde bylo zdaleka nejvíce lidí i v tak deštivém odpoledni, které nejdřív vypadali velmi rozlobeně. Aĺe ne všechny, jedna přišla až ke sklu a zvědavě nás pozorovala. Lenochod byl nejspíše tak vylekaný mým promoklým zjevem, až se i pohnul.

Byly jsme na jídle (neuvěřitelně drahém jídle) a kvůli dešti jsme už ani nešly do botanické zahrady. Já si velmi prozřetelně vzala letní boty, ve kterých už trochu mrzly nohy a těšila se na teplou sprchu. Stejně to bylo ale strašně fajn. Natal se ukázala jako naprostý znalec pražské zoo, já jako úplný ignorant, který byl v zoo naposledy před deseti lety xD.

Dnešní rozhovor s Aničkou mě vrátil myšlenkami trochu zpět. Ležela jsem v posteli, neschopna se hýbat a vnitřně jsem strašně chtěla utéct. Kouřila mé oblíbené skořicové cigarety a poslouchala hudbu, která mi zněla v hlavě tak před rokem. Měla jsem pocit, že je můj mozek naprosto prázdný. Jako bych si nic nepamatovala. Nedokázala jsem přemýšlet, každá myšlenka se utla už při svém zrodu.

Viděla jsem spoustu filmů. K některým nemám co říct (měli by snížit dávku nekvalitních a naprosto odporných filmů, které dávají na HBO a HBO2), některé mě nadchly.

Dnes jsem vyměnila skořici za vanilku. A zamilovala se do songu Stars od Roxette. Naštěstí mi nějak nefunguje Last.fm, jinak byste se zděsili - How to Dream má přes 120 poslechů (upozorňuji, že je to za jedinou noc a ono osudné svítání), Stars by na tom byl podobně ^^.
Navíc je v tom textu pro mě strašná pravda…

Wherever you go, I’m going with you,
shouldn’t you know I’m bound to follow,
whatever you say, whatever you do,
I give you a clue, I’m gonna follow.

And the sun will glow
melting all the snow,
knowing all I know,
that’s where I’ll meet you.

Tak jsem zase na několik dní v Praze a můžu nějak objektivně, s odstupem a s nadhledem shrnout vše, co se dělo v minulých dnech.

Byla jsem si pro vysvědčení, které je totožné jako minulé pololetí a dalo také stejný díl “práce”, ehm xD. Měli jsme rezervovanou čajovnu v deset, ale když jsme se tam dostali (já, aktivně se loučící s posledním ročníkem, celá od šlehačky a voňavek), řekli nám, že mají až od jedenácti. Na mé protesty, podporované všemi okolo, nikdo nereagoval, tak jsme se na hodinu, po které už ale nepřišli všichni (bohudík?), rozešli. Vzala jsem Žanet k nám, protože jsem jí zapomněla přinést do školy stan na Rock for People, takže mi to přišlo docela vhod. Následně jsme byli několik hodin v čajovně, kde se opět ukázala nechutná povrchnost personálu. Pomalu to tam začínám naprosto nesnášet.

Ostatní šli ještě do Confessionu, já odmítla, protože jsem začala počítat s tím, že na Festival fantazie pojedu už ten den. Takže jsme se tak nějak hromadně loučili. Netekly mi slzy. Nebyla jsem smutná. Upřímný byl snad jedině Dag a Martinova hláška, když se loučil s jednou spolužačkou: “Řeknu ti asi třetí větu v životě - měj se.” Lol xDD.

Mimochodem, odešla jsem bez omluvy i bez polibku.

Pak jsem přišla do prázdnýho bytu (máma s otcem odjeli už ráno na Sádky). Bylo to strašně zvláštní, balila jsem a cítila jsem se strašně sama. Jako bych byla najednou nucena žít jiný život. Pohyby byly automatické a mechanické a až na FF mě překvapilo, že jsem si dokázala sbalit. Vypsala jsem si tak nějak autobusy, protože jsem vlastně měla jet jen na polovinu FF a pak odjíždět ve středu do Hradce Králové na RFP.

Festival fantazie byl asi přesně takový, jaký měl být. Na ráno jsme si naplánovali přednášky, které jsme následně zaspali nebo na ně nešli. Program byl zvýrazněn přesně tak, že mi nezbývala ani hodina volna mezi přednáškami, a přesto se to vždy tak nějak uspořádalo, že jsem měla volný chvíle, kdy jsem povětšinou skákala na DDR (Dance Dance Revolution), což je naprosto úžasná a strašně návyková věc - ještě teď mi běží před očima šipky! :)

Některé přednášky mi za to stály. Některé byly spíše výsměch, jako například Killjoy - ten to snad ani nemohl myslet vážně, to, co říkal. Nakonec jsme se smáli jen já a Brozkeff, Anička na to už asi neměla sílu, nebo mu ještě dávala šanci. Takže celé večery jsme seděli na přednáškách Killjoye a mohli jsme se usmát. Na jeho diskuze (= “přednášky”) chodila už určitá skupina lidí, kterou jsme potkávali jen tam xDDD.

Poslední večer mě obohatil o spoustu zkušeností - mimo jiné s vodkou. Myslím, že vše se stalo tak, jak mělo. Zvládla jsem to akceptovat, přijmout i pochopit svým vlastním způsobem. Nezvládla jsem to ustát, zvládnout emočně a pochopit jejím způsobem. Omluva byla na místě, proto jsem ji zformulovala. Ale nádraží na mne nikdy nepůsobilo tak roztřeseně, děsivě a ztraceně. Kolik kroků mě dělí od toho, abych odešla? Hm.

Gargamel mě poslouchal při cestě zpět. Pochopil můj nadhled. Udělal čtyři gesta, která pro mě znamenala celý svět. Počkal 17 minut, než pochopím, že jsem v jiném světě než ten večer předtím. A rozloučil se. A já s bolavou hlavou v těžko popsatelném stavu odjížděla na RFP, i když se mi strašně, strašlivě chtělo jet do Prahy. Do prázdného bytu. A být jen sama.

Autobus ale vytrvale ujížděl směrem k Hradci. A já se pomalu připravovala na to, že budu nucena komunikovat s větším množstvím lidí. V autobuse se mi stále ještě houpal žaludek, slova jako “vodka” a “absolut” ve mně probouzela nečekaný impuls odporu. V Hradci jsem se sešla s Žanet, která měla stan, měla spacák a hlavně - měla peníze. Nějak jsme se dostaly na autobus, který měl jet až do areálu; realita byla, že jsem unavená, nevrlá a utahá nesla svoje tašky, které byly každým krokem těžší a těžší, ještě asi 2 km k areálu. Vyzvedly jsme si pytel na odpadky, našly místo na stan a (světe div se) stan i postavily. Následně už jsme jen lehly, zmožené vším tím kolem, a povídaly si. Já o FF, ona o dnech v Praze, kdy se jen kalilo, tancovalo a byly to dny plné trojkového humoru (= humor, kterému rozumím jen já a Žanet).

Ještě ten večer nás nějaký amatéři pozvali na brko. V ten moment bych udělala cokoliv, aby moje myšlenky sklouzly někam jinam než k onomu večeru. Cokoliv, kromě konzumace jakéhokoliv alkoholu. Po jejich amatérských pokusech něco ubalit, sbalit nás a opít nás tím nejlevnějším a nejodpornějším vínem, jaké jsem kdy pila, jsme odešly na jídlo, protože už jsem nemohla bolest žaludku přirovnávat pouze k následkům pití vodky. V hladu jsme si koupily obrovské krůtí stehno a jako největší kanibalové jsme trhaly maso z kosti. Byly jsme omrknout stage a já hledala dalších x lidí, kteří mi nahlásili, že na RFP jedou.
Největším tahákem byli téměř pro všechny The Killers, pro mě ne - já jela na RFP kvůli Gogol Bordello. Ale když jsme po hodině našli tu správnou stage, kde měli vystupovat, dozvěděla jsem se, že nepřijedou… Nejvíc naštvaně jsem tedy čekala, až se nějací fracouzi, kteří tam byli místo nich, připraví a začnou něco hrát. (Zkoušeli snad půl hodinu, nejvíc arogantně reagovali na naše pískání a stále protahovali dobu, kdy začnou.) A nakonec hráli úžasně, tedy dostatečně hlasitě a tanečně na to, abych se trochu uvolnila a naprosto přestala myslet.

Další den jsme zaběhli na nějaké kapely a odpoledne se vypravily se Žanet do Hradce, protože nám došlo jídlo. Byl odporný den - a byl naprosto paralelní k mé náladě - kdy jenom pršelo. Občas bouřka a strašný déšť (zateklo nám do stanu) a občas jen šedivo, ponuro a mrazivo. V Tescu jsem svolila k nákupu vína a nakonec jsme ukradly košík, abychom se s tím vláčely nějak pohodlněji. Díky nákupu jsem zmeškala Gaiu, ale nevadí, mohu vidět i jinde. Ve stanu jsme si jen sedly a začaly jíst z nově nakoupených zásob. Pršelo, já byla zabalená ve spacáku, strašně vděčná Žanet, že celý tenhle nákup zaplatila, protože jsem si počítala už i peníze na autobus.

Třetí den už jsem začala bědovat nad úděsným sociálním zařízením. Ale rozhodla jsem se vyzkoušet sprchy, protože ještě den bez sprchy bych už asi nevydržela. Nebylo to tak špatné a nakonec jsme si s Žanet i umyly vlasy. Celý kemp byl odporně rozbahněný po těch deštích, takže jsme doufaly, že se do stanu dostaneme ještě čisté - a dostaly. Odpoledne jsme zůstaly na Filtr scéně, kde hráli nějaké české rockové skupiny, které byly naprosto identické. Pak jsme šly ještě do stanu a najednou slyším President od IAMX. Celá vzrušená budím Žanet, že skutečně nechápu, ale že asi vážně přijel IAMX. Vážně to šlo ze stage. Takže jsme se nejvíc rychel oblékly a v dešti letěly k scénám. IAMX samozřejmě nepřijel, jen nějaká skupina si dovolila zahrát President - nepochopím. Nakonec jsme už ale zůstaly, protože byli Basement Jaxx, což byl snad nejlepší koncert všech dob. Pršelo a já jen tancovala, naprosto zhypnotizovaná. A - konečně - naprosto šťastná. Po nich nastoupili ještě Skyline, kdy jsme se s Žanet prodraly až do první řady. Byli úžasní, naprosto fantastičtí a já tancovala snad ještě víc. Všichni jsme skákali, zpívali, v mých očích se objevily hvězdy a z nebe přestaly padat dešťové kapky.

V noci jsme dopíjeli víno, zpívali si a já i Žanet jsme byly šťastné. Do té doby, než nám někdo ve čtyři ráno jednoduše pozvracel stan, ale takovým způsobem, že to snad byl kanadský žertík. Bylo to naprosto nechutný (celá přední strana s vchodem), Žanet vylezla a snažila se to nějak umýt, ale prostě naprostá odpornost. Nakonec jsme byly tak naštvané, že jsem vzala svojí kudlu a hledaly jsme po kempu kohosi jménem Luděk, jak jsme slyšely, že se jmenuje, když na něj někdo volal, ať přestane zvracet na náš stan. Nakonec jsme se v náporu všeho, co se ještě následně stalo, rozhodly sbalit okamžitě a odjet (původně jsme měly jet další den ve tři odpoledne). Nevěděla jsem, jestli se vůbec nějak dostaneme do HK, když ten speciální autobus v pět ráno nejezdí, ale bylo mi to jedno. Balily jsme a já si zpívala “pěna s vůní jablečnou, vyvanulý sprej…”, abych se trochu uklidnila. Bylo to strašně dramatický. Někdy v půl páté jsme opouštěly kemp, vyčerpané, s naprosto nulovým tušením, co nás teď čeká. Dovláčely jsme tašky až k zastávce a zjistily, že první autobus nám jeden za dvě hodiny. Pak jsem racionálně promýšlela naše možnosti - počkat na autobus; zaplatit si taxík; vrátit se do kempu; jít pěšky do HK, i když vím, že jen autobus tam jede 20 minut; nebo stopovat. Samozřejmě jsme nakonec praktikovaly to poslední. Vytáhla jsem nůž a schovala ho za zády, roztřesená z toho, že mám stopovat. Po pár minutách někdo zastavil a já se snad bála ještě víc, rukojeť jsem křečovitě svírala v prstech a přesvědčovala jsem se, že se skutečně nebojím nůž použít a ani nebudu váhat. Ve staré škodovce seděla nějaká žena a dva opilí muži. Rozhodla jsem se, že nám nebezpečí nehrozí a zamávala na Žanet. Hned, jak jsme nasedly, nás žena ujistila, že dneska to už napálila do stromu a že něco pila, ale že jí snad nechytnou. Nůž jsem držela v klíně a ona na něj jen konsternovaně zírala, nic ale neřekla a rozjela se. Z rádia zněly neuvěřitelně příšerné opilecké odrhovačky s textem jako “můj manžel je vychlastaný prase, zmlátil psa a nakonec i mně, vychlastaná palice, zbila bych ho taky” atp. a všichni si to v autě zpívali, zatímco žena se nějak pokoušela řídit.

Bylo to strašný a zároveň, když se na to teď dívám s odstupem, naprosto šílený xDD. Naštěstí nás dovezla přímo před stanoviště, ze kterého právě odjížděl autobus do Prahy, takže jsme jen urychleně nastoupily, strašně šťastný, že je vše v pořádku. Ehm, já pořád s nožem v ruce, jak jsem si uvědomila, až když na mě každý vyděšeně zíral.

Za dvě hodiny jsem už byla v Praze, šťastná, že jsem doma. Sedly jsme si se Žanet na snídani do Mc’Donalds, protože měli otevřeno. Všechno jsme to probíraly, smály se tý neskutečný souhře náhod (nevěřím na náhody… prostě to tak nejspíš mělo být) a byly šťastný, že jsme v Praze. Pak jsem jela domů, ani jsem si nevybalila a hned za hodinu už jsem byla u Natal. Celkově jsme si vyprávěly o FF, RFP a její dovolené. Byly jsme na další snídani v cukrárně, kde jsem nechala své poslední peníze za zmrzlinu.

Celý den jsem nakonec strávila u ní. Povídaly jsme si, koukaly na Live Earth, smály se nejvíc stupidní reklamě s fackujícím prodejcem a zákazníkem a nakonec jsme zešílely a rozhodly se upést ořechové šneky. Dopadly moc dobře a chutnaly ještě líp, i když jsme toho moc neudělaly, ano, ať žijou polotovary xDD.

Mé myšlenky se už pomalu stáčely i jiným směrem, nakonec jsem ale odpovídala Aničce na komentář a jen tak, protože mne nejspíš nic lepšího nenapadlo, jsem do pole pro komentář začala zaznamenávat mou a Natalinu rozmluvu. Vše nenávratně smazalo tlačítko delete, protože kdybych jí odeslala tohle, ehm… xD.

Spala jsem u Natal, kde jsem únavou usnula v půlce její historky, a ráno jsme si daly k snídani zbylé šneky - mňam, byly ještě lepší. Došla jsem domů s tím, že jsme byly domluvené, že vyrazíme za hodinu (až si umyju vlasy) do botanické zahrady. Nakonec z toho sešlo, ale domluvily jsme se na zítřek (tzn. na dnešek) na tu botanickou i na zoo. Těším se, až po dlouhý době opět budu fotit a fotit a… fotit.

Jinak jsem přes den nic moc nedělala. Viděla jsem dva filmy, Vybíjenou, která mě začátkem dost překvapila, koncem o to více zklamala. A Dokonalý trik, na který jsem se těšila už dlouho a vůbec mě nezklamal. Jinak jsem si upravila pár kousků oblečení by myself, dřív jsem to dělala často, teď nebyl čas. Máma mi psala na icq a mě její zpráva naprosto dojala. Ráda bych s ní teď mluvila. Byla s ní. A na druhou stranu teď potřebuji být sama, stále je to všechno až moc živé a až moc se mnou.
Snad jsem si ale už konečně uvědomila, že Alion už neexistuje. Ne po tom večeru. Nevím, jestli jsem striktně ony události přiřadila k Alion a teď se chci nějak odloučit, zničit Alion, navždy ji umlčet, navždy smazat vše, co kdy napsala. Snad kromě Hvězd, ty nepsala Alion, jak už mnozí poznali - ty jsem psala já.
Ale snad Alion neexistovala už delší dobu a můj racionální mozek potřeboval jen značný impuls. Nebo jen chci, aby Alion spala. V klidu, smířlivě, ve mně.

Hmm, napsání tohoto příspěvku mi zabralo skoro dvě hodiny. Přesněji 108 minut. Nedávno jsem psala do Nataliny knihy o síle 26 minutách. Teď chci shrnout sílu jedné nekonečné, věčné vteřiny do 108 minut.

Btw fotky doplním později, až se dovolím od fotografů.