V posledních dnech jsem čím dál míň v Praze, zůstávám tady jen abych dodělala tenhle rok školu. Na ulicích je dusno a hrozně a všichni kolem mě už odjíždějí na dovolenou a tak podobně. Taže po cestách autem si mohu užívat skvělých keců o autech, řízení a řidičích. A když už mne začne solidně bolet hlava, matka pustí hity svého mládí. Bezva, když můžu strávit spoustu hodin v autě.

Chystám se na několik festivalů, především na RFP hlavně kvůli prvnímu dni a lidem, co tam budou. Pak na Colors of Ostrava vystoupí živě i Goran Bregović, do něhož jsem se zvláště teď naprosto zamilovala. Uvidím, jak co vyjde, nějak nic moc na pevno neplánuji.

Každopádně jsem už dostala hodnocení ročníkovek! Wow, byla jsem nadšená obraty a hodnocením, které mi zajistí skvělý akademický start (dokonce už přirovnává i k vysokoškolským pracem - love prof. Mudra).

Ani moc nevím, co psát. Navštívila jsem poslední seminář v CEVRO institutu. Jako poslední film dávali Pokání. Dala bych tak tři hvězdičky, myslela jsem, že mě film více šokuje. A navíc jsem si říkala (po předchozím pročítání názorů na csfd), že přeci neudělím jednu hvězdičku jen za to, že to bylo přelomové v 80. letech (a nyní už tolik ne) - zmýlila jsem se, udělím. Teď mne to nešokovalo ale z jiného důvodu - protože na to samé téma jsem četla spoustu kniha viděla již více filmů. Kdyby bylo Pokání první, jistě by mne ochromilo. Teď jen přemýšlím o tom, že už mi to ani v počátcích nepřijde absurdní. Je mi spíš smutně, že někdo v tom musel žít. A ač přežil fyzicky, psychicky nikdy dočista nezapomene. Což je snad dobře… I když ve svém pojednání jsem psala, jak musíme zapomínat, abychom se udržely psychicky v normách, které jsou jako provazy. Normy teď jako předtím…

Byla jsem na výstavě Jana Zrzavého. Jeho obrazy mne většinou vždy okouzlily. A rozhodně jsem si to užila. Výstava trvá až do poloviny září, takže doporučuji.

Viděla jsem několik filmů, které povětšinou ani nestojí za řeč. Strašně se těším, až budu číst Řeku Bohů IV. V posledních dnech jsem maximálně unavená, spím i docela dost, ale když se probudím je mi ještě hůř. V pondělí si zajdu do nemocnice, protože mám pocit, že mi ty prášky nedělají dobře. Doufám, že mi předepíší něco jiného. Nechtěla bych prázdniny strávit tím, abych dojížděla každé pondělí do nemocnice jako doteď =/.

Jinak publikuji něco ze starších (i novějších) výkresů, ta s fialovými vlasy, které bylo věnováno mé poslední tajemství, mezi nimi není. Některé části tajemství by skutečně měly zůstat skryty.

Read the rest of this entry »

Pátek byl jeden z těch zvláštních, kouzelných dnů, na které se nazpomíná. Tedy alespoň si to vždy řekneme, že na takovéhle dny nechceme zapomenout, ale po chvíli se vytratí z paměti jako bílý obláček. Možná se vzpomínka jen zakryje mlhou a jednou, když to nečekáte, dost možná když jste na dně, když dál nemůžete a moc to bolí, vzpomenete si, jaké to bylo. Cítit krásu celého světa. Cítit, že vás svět objímá.

Bylo to v pátek po škole. O pár kroků dál je taková trafika, kde prodávají tabák z celého světa a moc krásně to tam voní. U výlohy je kamenný “parapet”, kde sedáváme. Teď Žofka seděla a kouřila jednu z těch sladkých cigaret. Já ležela opřená o její skrčená kolena a kreslila do bloku můj výhled na nádherný historický dům naproti mé škole, který byl částečně zakrýván domem, kde je čínské bistro, kam celá škola chodíme na oběd.

Měly jsme puštěný z rádia song Dreamer od Ozzyho. A já si připadala, jako bych konečně pochopila celý význam. Jako bych pochopila přesně to, co jsem měla. Ležela jsem opřená o Žanet, kreslila a zpívaly jsme si. Je přeci jedno, že neumíme zpívat, že já si raději přikresluji kontury, než abych krelsila realisticky. Přišlo mi, že si dokážeme obě života v tuhle chvíli užívat, využít vše, co nám nabízí. Lidé kolem nás vypadali podivně šedí a nevýrazní. Naše úsměvy se skoro potopily v jejich očích, v kterých se odráželo naše bláznovství a bílý kouř z vanilkových doutníků. Dokonce si nás nějací turisté vyfotili! Asi jsme vypadaly jako pražské umělkyně. A já jsem měla strašnou radost z toho, že jsem tam se Žofkou. Smály jsme se těm našim blbostem, tomu našemu světu. (Třeba tomu, že nevíme, kde jsou Pardubice - já myslela, že jsou jihovýchodně od Brna a ony jsou severozápadně :D.)

Měla jsem pocit, že to je jeden z těch okamžiků, kdy dokáži říct miluji tě a celé mé srdce je tím naplněno. Že žiji jen pro ten jeden okamžik. A ano, nechci nikdy zapomenout.

A co že jsem to kreslila?