Hluboce se těším, až se mi tam srovná můj denní cyklus. Posledních několik týdnů je to nesnesitelné. Moje oči bolí tou nejšílenější, palčivou bolestí a víc než kdy předtím. A už jsem prostě úplně vyčerpaná. Teď se pomalu stávám trochu víc živou než předtím, teď se pomalu probouzím. Víc než napůl vzhůru jsem až po půlnoci. Usínám dávno po tom, co vyjde slunce. A probouzím se jen pár hodin po prvním zavřením očí. Nenávidím slunce, rolety jsem v Praze nevyhrnula už víc než půl roku. Je den a já nejsem ani vzhůru, ani nespím. Jen přežívám a doufám, že ve tři ráno nikoho nevzbudím, když vyklízím svůj pokoj. Stěny jsou prázdné, mé věci se válejí všude po zemi a má orchidej pomalu usychá; vydrží přesně 21 dní, uschne, až odjedu.

Děsím se toho letu, letišť a všech těch přestupů. Děsím se své angličtiny. A děsím se, že neprojdu matematickým testem a budu muset mít rok matematiku; tenhle rok bych ji ráda vynechala kvůli seminářům z angličtiny a historie. Děsí mě, že s mou nulovou povědomostí o “time management” naprosto ztroskotám v dělání věcí včas. Děsí mě představa vybalování těch tří obrovských tašek, které na mě čekají v prázdném pokoji uprostřed lesů. Popravdě ta příroda mě momentálně děsí asi nejméně. Nebyla jsem v Praze jen pár dnů a spala jsem. Tedy v rámci mých obvyklých možností. Jsem jen den v Praze a cítím se hrozně.

Zítra je doufám můj poslední den zařizování. Musím k zubaři, do banky a nakonec do práce. Dns později, až se trochu víc probudím, půjdu vyklízet pokoj a dobalovat. Poprvé za dlouhou dobu nemám před sebou jasný cíl, jasnou budoucnost nebo sen. Samozřejmě visím na stránkách univerzit, mé top 3 jsou stále stejné, ale nejsem tomu nijak oddaná, rozhodně ne natolik, že bych přehlížila přítomnost. A tou teď tedy nakonec žiji - a nikterak se mi to nezamlouvá. Za pár dnů, až začne škola, rozvrh se mi trochu srovná, první listy začnou opadávat, určitě se zase vrátí můj život v budoucnosti, alespoň na noc se vrátí, protože přes den asi skutečně budu každou vteřinu muset žít a co hůř, uvažovat o ní a správně ji začlenit do svého velice organizovaného “time management”. To zní hrozně; doufám, že se mi to jen takhle na papíře zdá nemožné, že nebudu mít čas sledovat na internetu vše, co teď, že nebude čas jen tak pustit si tři filmy za sebou, pár hodin se válet a nic nedělat nebo psát. Realita bude určitě o dost jiná, s tím počítám, jen nevím, v kterých oblastech to, co je psáno, zas až tolik neplatí a v kterých bych si měla doplnit alespoň jeden další vykřičník.

Tohle nejsou stížnosti. Vlasně ani strach, protože ten přichází jen ve dne, když jsem napůl ve spánku než napůl vzhůru. Strašně se těším. Nemůžu se dočkat…

P.S.: Vybrala jsem si Winterim. Z finančních důvodů neuvidím Mexico. Štve mě hlavně to, že tenhle program je naprosto perfektní. Co mě zajímá víc, než kultura a architektura Mayské civilizace a její záhady, literatura a mořská biologie při zkoumání unikátních útesů? Jsem s tím smířená do té doby, než pomyslím na to, že bych stála uprostřed míst, kde byla jedna z největších, nejimpozantnějších a nejzáhadnějších civilizací.
Místo toho budu nejspíš studovat ten Holocaust. Láká mé hlavně ten sociologický výzkum a osobní projekt v rámci tohoto kurzu. Taky doufám, že nás tam bude žalostně málo (myslím, že ostatní raději půjdou na kurzy jako “Raku Pottery” nebo “Rock Band”) a hlavně ti starší studenti.

read comments (8)