Psáno ve čtvrtek:

Jelikož jsem právě tak strašně nadšená (a nadšení nedokáže zadržet má slova a myšlenky), tak podrobně rozepíšu jen lední show Králové ledové arény, z které jsem se právě vrátila!

Show měla začít skutečně přesně v osm díky živému přenosu ČT, ale stejně začala asi o 15 minut později. Lístky jsme měly do rohového sektoru, docela nahoře, takže já jsem se vytratila hledat lepší místo. V první polovině jsem seděla asi v půlce stadionu, ale také spíš u rohu, ale ve druhé jsem seděla v první třetině a přímo uprostřed! Už přesně nevím, jak kdo za sebou bruslil. Letáky a reklama upoutávaly jen na některé krasobruslaře, ale třeba Johnnyho Weira vůbec nezmiňovaly. Jeho vystoupení bylo v první polovině a mezi všemi těmi disco a zábavnými rytmy prostě působilo úplně mimo, což mu ovšem jen dodávalo kouzlo. Úplně mne nadchnul, byl kouzelný. Johnny byl dost uvolněný a bruslil lehce a musím říct, že tentokrát se mi porpvé (!) líbil jeho skok. Bylo poznat, že nebyl tak ostrý a přesný jako na závodech, ale ta ležérnost náhle byla elegancí a kde jsem předtím viděla jen rychlé, právě velmi ostré zakončení, teď prostě plynule jel dál. Krása. Jevgenij předvedl naprosto mistrné krokové variace, jeho pohyby byly tak dynamické a rychlé, že jsem prostě jen byla v údivu, neschopna přesně sledovat jeho nohy. Irina zajela prostě nádhernou jízdu, strašně se mi líbila, byla skvělá. Potom byla přestávka a já se po přestávce vracela znovu na to ukořistěné místo, ale nakonec jsem si přesedla na to výborné, jak jsem psala. Cestou jsem se zastavila u vchodu a pozorovala show, když najednou pootočím hlavu a vedle mě už notnou dobu stojí Tomáš. Takže jsem se naprosto ztrapnila dvouminutovým hrabáním v tašce, abych vyndala fix a papír, ale nakonec se mi podepsal. Ještě jsem mu stihla popřát hodně štěstí. Pak si tedy pamatuji Tomášovu jízdu, dva skoky zkazil, povzbuzovala jsem ho potleskem, co jsem mohla a navíc Mareš, který celou show (velmi dobře) moderoval, z toho ještě udělal speciální okamžik. Řekl, že Tomáš skočí skok znovu, bez hudby, že to bude jen on a led a ta intimní atmosféra bez hlasité hudby, potlesku. Pak dodal, že to Tomáš bude skákat tak dlouho, dokud úspěšně neskočí, ale nebylo potřeba. Vážně to byla zvláštní atmosféra, ticho, všichni sledovali Tomáše, který velmi elegantně skočil a navázal i dvojitým axelem. Následovala závěrečná exhibice, ruce už mě bolely od neustálého tleskání, ale bylo to úžasné. Ke konci pár lidí začalo přeskakovat bariéry a dostávat se do VIP zóny těsně u ledu, já ještě fotila, ale po několika minutách, kdy už se osmělila další spousta lidí, jsem taky přelezla bariéry a dostala se na malé podium, kde předtím hrál naprosto fenomenální houslový virtuos Edvin Marton (mimochodem strašně mi připomněl Ethana z QAF xD) a současný nejpopulárnější ruský zpěvák Dima Bilan, který mě vážně zaujal! Nejdřív na podiu stáli i oni, proto jsme udržovali vzdálenost, aby měli prostor, pak se ale připojili k průvodu na ledu a my se tak nahrnuli rovnou k ledu, já v první řadě až přímo na led. Bruslaři objížděli kolečko, bylo to fantastické být tak strašně blízko, jen pár centimetrů. Blahopřáli jsme Johnnymu, zdravili Tomáše a prostě to byla nej část večera.

Měla následovat autogramiáda, ale bylo to strašně zmatený, různě nás posílali jinam, vyhazovali a tak podobně, nebudu to tolik rozebírat. Všichni lidi se nahrnuli do haly a bruslaři mezi nimi zmateně kličkovali, aby se dostali ven. Téměř nikdo třeba nepoznal ani Johnnyho, který se tak nějak snažil dostat ven se zavazadly. Nakonec jsem se osmělila a prošla až k němu a požádala ho o podpis, řekl, že za chvíli, jen že si odnese věci do busu. Nakonec se ale neukázal a ostatní bruslaři si také odnášeli věci, někteří sem tam něco podepsali, jinak ale všichni pospíchali. Vyjímkou byl Candeloro, který byl neuvěřitelně milý, na každého se usmíval a nechal se zastavit i s taškami v ruce, které hodiul na zem a začal se fotit s lidma.

Usoudila jsem, že jestli vůbec mám mít nějakou šanci mluvit s Johnnym, musím k autobusu, takže jsme ještě s jednou dívkou sledovaly, kam jdou a čekali přímo u autobusu. Všude byl zmatek, naštěstí se ale většina lidí pořád tlačila u východu, kde čekali na Jevgenije, který byl ale úplně někde jinde (než nám řekli). Pak z busu vystoupil Johnny a začal si věci znovu přenášet do speciálního auta pro něj, znovu jsem ho cestou zastavila a zeptala se, ale Johnny jen odmítavě zavrtěl hlavou a řekl, že mu to je líto, ale musí okamžitě odjet. Vypadal vážně hodně ve stresu. Od auta se ještě vracel do autobusu, aby se rozloučil s ostatními a když se pak vracel zpět k autu, znovu jsem ho odchytila (omg, zabijte mě za tu dotěrnou vlezlost). Začal se smát a řekl, že už si mě pamatuje. Já jsem se smála s ním a řekla jsem, že to bylo naprosto neskutečné představení a že mu strašně děkuji za tak nádhernou jízdu. Byl strašně milý, ptal se jestli jsem z Prahy. Prohodili jsme ještě asi čtyři věty, ale ostatní se na nás hrozně tlačili. Začala jsem zapínat foťák, Johnny mezitím podepsal ještě asi 3 fotky, ale najednou se tam přihnala ochranka a řekli, že Johnny musí ihned odjet, vzali ho a vedli k autu. Vykřikla jsem hlasité THANK YOU a všichni se přidali, děkovali jsme a mávali mu na rozloučenou. Za chvilku odjížděl i autobus, mávali jsme a počkali, než se ztratí z dohledu. Ostatní ještě čekali na Jevgenije, protože ještě nevyšel. Já jsem ale už s naprosto skvělým pocitem zamířila pryč. Rozhodně to byl skvělý zážitek a Johnny působil neuvěřitelně mile a příjemně. Mám pocit, že jsem s ním mluvila snad nejvíc ze všech fanoušků a vážně mě to trochu hřeje u srdce. Nevím, co bych cítila, kdyby to byl Stéphane, ehm xD.

Mé fotografie jsou velmi surrealistické. Tedy spíše surrealisticky rozmazané. Některé z těch 200 fotek snad jdou použít; video žádné nemám, protože jsem propašovala zrcadlovku. Fotografie k úplnému článku doplním zítra.

Na závěr ještě úplná konverzace s Johnnym:

Já: Hi, Johnny! It was such a great performance, thank you so much, you were fantastic!
Johnny: Oh, thank you very much. I remember you. And I can finally sign your photo *usmál se*, I am sorry for this hurry.
Já: Oh, don´t worry, I am happy to be here. Thank you.
Johnny: You are from Prague?
Já: Yes, lucky I you have been in Prague yet, right?
Johhny: *začal se smát* Sure. But I really love Prague, people are wonderful.
Já: So you can come here again, be sure I will be here too.
Johnny: *smiled* OK, I will remember you. Nice to meet you, eh…
Já: Caroline… (tohle Johnny už asi neslyšel, začal podepisovat další fotky)
Já: (jen tak pro sebe) Nice to meet you, too.
René: Johnny, let’s go!
Johnnyho odváděli do jeho auta. ještě jsem vykřikla to hlasité “Thank You!” a nakonec jsme jen mávali neprůhledným sklům, dokud auto úplně neodjelo.

Myslím, že nejhorší bylo, jak se Johnny prodíral tím davem a nikdo mu nechtěl uvolnit cestu, protože šel prostě v proti směru a nikdo ho nepoznal. Vypadal dost unaveně, měl na sobě tu svou úžasnou koženou bundu a úplně se v ní ztrácel, já ho zaregistrovala až u dveří a tím davem jsem se za ním prodírala zpět. Nakonec jsem vážně ráda za tu konverzaci a podpis, obklopil ho malý hlouček lidí a všichni mu gratulovali, ale on se skutečně stihl podepsat jen několika málo z nich, takže určitě zklamání. Na závěr musím říct, že to bylo vážně strašně zvláštní vidět Johnnyho tak zblízka. A jak říkala Estriel, zdá se, že každý má úplně stejné pocity, když ho poprvé vidí. Sice jsem se stále nezamilovala do jeho stylu bruslení (i když ta elegance a ležérnost, když byl mimo soutěž), ale rozhodně miluju jeho osobnost.

!!!! Díky jedné fanynce, která konsternovaně nezírala na Johnnyho a nezapomněla fotit, mám fotku, kde jsem já i Johnny!! Awk!

read comments (8)