Viděla jsem vesmír jako Gagarin. Vyhrála jsem cenu v nějakém časopise, který se volně rozdává po ulicích. To on mi ho podstrčil a já se přemohla a nevyhodila jej do prvního koše. Byla tam ta pozvánka. Sešli jsme se tedy na náměstí Neexistujícího. Ostatní vypadali jako ti praví vítězové, mladí fyzici, kostnaté obroučky, kostnatá postava i pohledy. Nevěděla jsem, co se děje, ale neptala jsem se. Nebyla to raketa, spíš něco jako letadlo s jiným zakončením. Netrvalo to ani chvíli… Nemohla jsem dýchat, překonali jsme odpor, nezavřela jsem oči, jako jediná. A pak to bylo všude kolem, jako mlha. Tmavá, hustá, špatně se mi dýchalo. Neohlídla jsem se zpět, ale věděla jsem, že Země za mnou není. Ti ostatní už také neexistovali, měla jsem pocit, že všichni umřeli a já jsem jediná, která přežila ten tlak vzadu za očními bulvami. Universum se kolem mě rozprostíralo a objímalo mě mnohem jemněji než zima. Neproniklo až do mě. Mohla jsem trhaně dýchat. Pak jsem cítila jen tu bolest, udělalo se mi špatně, když do mého těla pronikl chladný kov. Hák mě přitáhl zpátky… Přiletěli jsme zase všichni, nejspíš tedy nakonec neumřeli. Na náměstí stálo hodně lidí, nadšeně volali a já z nich dostala šílenou hrůzu. Utekla jsem, zatímco ostatní stáli v kuželu světla a mávali. Nemohla jsem běžet, ta bolest po háku zůstala, pletli se mi nohy a nedokázala jsem utéct dost daleko od nich. Nakonec mě někdo zabil, neviděla jsem jeho tvář, necítila jeho prsty, jen jeho dech se jako ta hustá černá mlha dostal do mých plic. Měla jsem víc než ti vítězové. Viděla jsem vesmír jako Gagarin.

deep in the night, i’m looking for some ….

Chyběly mi ty okamžiky těsně před tím, než se na obloze objeví neznatelná nachová pára a pak se pomalu rozpíná a zbarvuje svět do odstínů tajemna a očekávání. A touhy. Chyběla mi ta zima, kousavá, ale přitom velmi lehká, jen neznatelně přeběhne po kůži a zanechá načervenalou stopu. Při každém nádechu vyplní plíce a donutí muří nožky, aby přeběhly po páteři. Zachvěješ se. Chyběly mi filmy a kafe, které s nocí piju horké a těžké a s ránem se čím dál tím víc podobá té nádherné zimě.

Chyběl mi ten pocit, který se teprve rozvíjí. Vím, že se nikdy nerozvine. Uschne jako ty květy růží, které, dřív než rozkvetou, odstřihneme. Vracím se do zahrady, jen v myšlenkách, protože teď už je zarostlá a příliš vzdálená. Vracím se k ní a přeci ji znám jen několik málo svítání.

Chyběly mi hvězdy. Jejich odraz se postupem času tak nějak vytratil z mé mysli, nepřemýšlela jsem o nich, možná jsem si je ani nedokázala představit. Pak jsme přijeli, podle pravidel času byl už nový den, a hvězdy tam byly. Skláněly se a oslovily mne tak intenzivně, až jsem odvrátila oči a nechala slzy jen sklouznout. Nebe bylo jako kopule, vysoké a klenuté a přesto jsem cítila jeho váhu, jako by leželo přímo na mých ramenou a pro jednou, jen na těch pár vteřin, nahradilo tíhu ticha, které obvykle tlačí má ramena k zemi.
Neptaly se. A stále jsou tu pro mě.

Dnes přišla bouřka. Tehdy jsem byla na půdě, v tu noc, kdy to začalo. Dnes ne; nebyla jsem tam ani ve svých myšlenkách. Snad jsem zapomněla, myslím, že by to byl lepší způsob úcty než zkreslování toho, co se skutečně stalo. A já vím, že byli ti, kteří v těch slovech poznali, co se skutečně stalo.

Chybělo mi svítání. Ten okamžik si nepamatuji tak silně. Zapomněla jsem… snad. Vím, že byl příliš silný a já ho nikomu celý nesvěřila. Pravda tehdy byla velmi čistá, ale až přespříliš těžká. Kreslila jsem. Zvedla jsem hlavu, nad Prahou svítalo a sluneční opar se odrážel od prosklených kanceláří tam naproti. Mé bílé rolety divoce vlály v otevřeném okně, tisíckrát se má ústa ptala how to dream. Pozorovala jsem, jak ta sluneční mlha mohutní a zvedá se téměř až na hranici budov, a odpočítávala jsem 22 vteřin.

Chyběl mi běh. Ráno, když svítání dávno přejde a ve vzduchu zůstane jen čistá vůně nového dne. Světlo je šedé. Vzduch se nehýbe. Svět čeká… Tráva je vlhká, cítím jak šlehá mé kotníky. Nezastavím, ani když mě začne píchat blízko srdci. Ani když se mi zdá, že se ze vzduchu vytratil kyslík a já jen lapám po dechu. Ani když mi mé plíce přijdou až příliš velké, než aby se vešly do mého těla. Ani když slyším údery srdce uvnitř mozku. Zastavím, až když se mi poprvé zatočí hlava a já téměř spadnu. Nemůžu dýchat, můj dech je chroptivý a trhaný. Neudržím se na mokrých nohou. Teprve teď mám pocit, že umřu.

Chyběla jsem sama sobě. It’s all in me, why can’t you see… Myslím, že jsem chyběla i jí.

VZALI MĚ!

A DALI MI 30.000 DOLARŮ STIPENDIUM!

MÁ NOVÁ ADRESA BUDE VE VERMONTU!

Lyndon Institute