Carrie nepíše. Hughhh nepíše. Server Bee mi nějak blbne, takže nečtu Bee, Skalain ani Mariu. Leny nepíše… A tím už se konečně dostávám k jádru tohoto příspěvku - ani já nepíšu. V poslední době jsem se stala závislou na životě Estriel v Rusku (i když tím myslím její normální LJ, ne ten z Moskvy), na PerezHilton a taky na Google News, protože jsem si konečně udělala čas a prošla asi těch jejich 500 mini-aplikací. Tedy mimo to jsem stále závislá na Aubrey a nově závislá na Eliotovi, který je prostě… nepopsatelný xD.

Opět nejsem ve škole… Omg, pamatujete si někdo, kdy jsem naposledy psala, že jsem byla ve škole? Poslední měsíc jsem tam byla snad jen týden. Ale zítra tam skutečně jdu, protože tam chodím alespoň, abych napsala testy a navíc dneska… Už jsem to psala Bee do mailu, samá nekonečná nuda. Proč proboha nemůžu přeskočit středoškolská studia tady v ČR? Vážně mě nazajímá endoplazmatické retikulum nebo třeba autoporotlýza vody. Kdybychom alespoň měli víc hodin fyziky a literatury!
Jsem zpátky v Praze, po delší době. Je tady strašný teplo, nemohla jsem vůbec spát. Potřebuji si něco udělat s pokojem, jednak protože odjíždím a kdyby ho náhodou matka chtěla pronajmout (nebo i celý byt), tak aby tolik nevypovídal o mně, a taky protože odjíždím, tak bych si už tak pomalu měla probrat věci a vyházet to, co schovávám různě v koutech a co jsem nepotřebovala už tak 10 let. Prostě nechci ten pokoj opustit tak, jak je teď. Abych se sem po nějaké době vrátila a byl by úplně stejný jako posledních několik let. Tedy… teď mi došlo, že chci znovu udělat nějaký tlustý, neprůhledný mezník v mém životě, ale osobně to tak necítím, asi to už dělám automaticky.

Ve škole jsme měli Africkou filmovou noc, na kterou jsem po dlouhém váhání nešla a raději jsem znovu odjela pryč z Prahy. Teď zpětně se do té pustiny v přírodě docela i těším. Nevím proč, ale v Praze jsem vždy ve stresu a v poslední době se cítím mnohem líp v jižních Čechách. Začala jsem číst Sto roků samoty (asi po třech letech, co jsem to vždy zahrabala až úplně dolu v mém sloupečku knih) a po dlouhé době jsem se opět zamilovala. Itálie má v mém srdci stále největší díl místa a Malaparteho slova budou vždy nezapomenutelná, ale Kolumbie (či potažmo i Latinská Amerika) a Márquezova slova jsou něčím, co mě znovu velmi zasáhlo. Pamatuji si, že před pár měsíci jsem napsala příspěvek s názvem “Všechna ta slova Márquezova” a všechno se teď tak podivně spojilo.

Teď přes prázdniny se chci zaměřit na nějaké americké autory, třeba konečně přemůžu tu neuvěřitelnou nudu a dočtu Fitzgeraldovy povídky. To mi připomíná United States of Leland a hlavně tu větu “Vím, co po mně chtějí,” a “Udělal jsem to kvůli smutku… vašemu smutku.”
A to mě vede k tomu, že na můj sloh charakteristika spolužáka jsem napsala šest odstavců. Jeden byl o Moskvě a Rudém náměstí, další o Luciích, které znám, jeden o Itálii, jeden o mém imaginárním spolužákovi Davidovi a jeden o mé profesorce na literaturu. Každopádně to byla první věc, co jsem po dlouhé době napsala… myslím tím, napsala stejně volně jako kdysi. Už tak dlouho mám rozepsanou jednu věc. A jediné, co přesně vím, je, že se jmenuje Světlonoš.

Čekám na FedEx z Conserve school o výši stipendia. Říkali, že jejich Handbook a další dokumenty mi pošlou až v červnu. Teď, když je to rozhodnutí za mnou, jsem mnohem klidnější a skutečně šťastná, můžu si užít ten pocit, že se to doopravdy děje. A ten pocit, co mě teď hřeje víc než počítač na stehnech nebo dusné letní počasí, ten jsem necítila už tolik let…

P.S.: Song týdne je Modern Girl od Slater Kinney. Naprosto přesně si pamatuji ten pozdní večer v kině, na Febiu, s Natal. Byly jsme na hudebním dokumentu a tahle melodii mi už víc než rok zní v hlavě… Taky si pamatuji na ten druhý večer (možn to byl ten samý, teď netuším), kdy jsem otevřeně brečela půl hodiny nad krásou. Nikdy dřív mi krása tak neučarovala… Wild Blue Yonder má v mém srdci stejně místa jako věta o našem smutku, všechna ta slova Márquezova a všechna ta slova Malaparteho.

read comments (5)