Viděla jsem vesmír jako Gagarin. Vyhrála jsem cenu v nějakém časopise, který se volně rozdává po ulicích. To on mi ho podstrčil a já se přemohla a nevyhodila jej do prvního koše. Byla tam ta pozvánka. Sešli jsme se tedy na náměstí Neexistujícího. Ostatní vypadali jako ti praví vítězové, mladí fyzici, kostnaté obroučky, kostnatá postava i pohledy. Nevěděla jsem, co se děje, ale neptala jsem se. Nebyla to raketa, spíš něco jako letadlo s jiným zakončením. Netrvalo to ani chvíli… Nemohla jsem dýchat, překonali jsme odpor, nezavřela jsem oči, jako jediná. A pak to bylo všude kolem, jako mlha. Tmavá, hustá, špatně se mi dýchalo. Neohlídla jsem se zpět, ale věděla jsem, že Země za mnou není. Ti ostatní už také neexistovali, měla jsem pocit, že všichni umřeli a já jsem jediná, která přežila ten tlak vzadu za očními bulvami. Universum se kolem mě rozprostíralo a objímalo mě mnohem jemněji než zima. Neproniklo až do mě. Mohla jsem trhaně dýchat. Pak jsem cítila jen tu bolest, udělalo se mi špatně, když do mého těla pronikl chladný kov. Hák mě přitáhl zpátky… Přiletěli jsme zase všichni, nejspíš tedy nakonec neumřeli. Na náměstí stálo hodně lidí, nadšeně volali a já z nich dostala šílenou hrůzu. Utekla jsem, zatímco ostatní stáli v kuželu světla a mávali. Nemohla jsem běžet, ta bolest po háku zůstala, pletli se mi nohy a nedokázala jsem utéct dost daleko od nich. Nakonec mě někdo zabil, neviděla jsem jeho tvář, necítila jeho prsty, jen jeho dech se jako ta hustá černá mlha dostal do mých plic. Měla jsem víc než ti vítězové. Viděla jsem vesmír jako Gagarin.

deep in the night, i’m looking for some ….

This entry was posted on Neděle, Červenec 13th, 2008 at 6:52 pm While Santiago was in Dreams. Feel free to leave me a message about this post below.