Preludium

Chyběly mi ty okamžiky těsně před tím, než se na obloze objeví neznatelná nachová pára a pak se pomalu rozpíná a zbarvuje svět do odstínů tajemna a očekávání. A touhy. Chyběla mi ta zima, kousavá, ale přitom velmi lehká, jen neznatelně přeběhne po kůži a zanechá načervenalou stopu. Při každém nádechu vyplní plíce a donutí muří nožky, aby přeběhly po páteři. Zachvěješ se. Chyběly mi filmy a kafe, které s nocí piju horké a těžké a s ránem se čím dál tím víc podobá té nádherné zimě.

Chyběl mi ten pocit, který se teprve rozvíjí. Vím, že se nikdy nerozvine. Uschne jako ty květy růží, které, dřív než rozkvetou, odstřihneme. Vracím se do zahrady, jen v myšlenkách, protože teď už je zarostlá a příliš vzdálená. Vracím se k ní a přeci ji znám jen několik málo svítání.

Chyběly mi hvězdy. Jejich odraz se postupem času tak nějak vytratil z mé mysli, nepřemýšlela jsem o nich, možná jsem si je ani nedokázala představit. Pak jsme přijeli, podle pravidel času byl už nový den, a hvězdy tam byly. Skláněly se a oslovily mne tak intenzivně, až jsem odvrátila oči a nechala slzy jen sklouznout. Nebe bylo jako kopule, vysoké a klenuté a přesto jsem cítila jeho váhu, jako by leželo přímo na mých ramenou a pro jednou, jen na těch pár vteřin, nahradilo tíhu ticha, které obvykle tlačí má ramena k zemi.
Neptaly se. A stále jsou tu pro mě.

Dnes přišla bouřka. Tehdy jsem byla na půdě, v tu noc, kdy to začalo. Dnes ne; nebyla jsem tam ani ve svých myšlenkách. Snad jsem zapomněla, myslím, že by to byl lepší způsob úcty než zkreslování toho, co se skutečně stalo. A já vím, že byli ti, kteří v těch slovech poznali, co se skutečně stalo.

Chybělo mi svítání. Ten okamžik si nepamatuji tak silně. Zapomněla jsem… snad. Vím, že byl příliš silný a já ho nikomu celý nesvěřila. Pravda tehdy byla velmi čistá, ale až přespříliš těžká. Kreslila jsem. Zvedla jsem hlavu, nad Prahou svítalo a sluneční opar se odrážel od prosklených kanceláří tam naproti. Mé bílé rolety divoce vlály v otevřeném okně, tisíckrát se má ústa ptala how to dream. Pozorovala jsem, jak ta sluneční mlha mohutní a zvedá se téměř až na hranici budov, a odpočítávala jsem 22 vteřin.

Chyběl mi běh. Ráno, když svítání dávno přejde a ve vzduchu zůstane jen čistá vůně nového dne. Světlo je šedé. Vzduch se nehýbe. Svět čeká… Tráva je vlhká, cítím jak šlehá mé kotníky. Nezastavím, ani když mě začne píchat blízko srdci. Ani když se mi zdá, že se ze vzduchu vytratil kyslík a já jen lapám po dechu. Ani když mi mé plíce přijdou až příliš velké, než aby se vešly do mého těla. Ani když slyším údery srdce uvnitř mozku. Zastavím, až když se mi poprvé zatočí hlava a já téměř spadnu. Nemůžu dýchat, můj dech je chroptivý a trhaný. Neudržím se na mokrých nohou. Teprve teď mám pocit, že umřu.

Chyběla jsem sama sobě. It’s all in me, why can’t you see… Myslím, že jsem chyběla i jí.