Thanks For Making Me a Figter!

Konec. Naprostý. A já se přitom dnes tak strašně vracím zpět, i když jsem očekávala, jak okamžitě vše hodím za hlavu, půjdeme oslavovat. A tak. Jenže prostě ta poslední hodina dnes, ten poslední test, který většině z nás rozhodoval známku z matematiky. Dva nejtěžší příklady, které jsem předtím chtěla úplně vynechat, jsem spočítala. Ty, které jsem myslela, že spočítám, nějak nevycházely. Ale stejně. Neuznal mi postupy u minulého testu a dal mi horší známku. Na matematiku prostě potřebuji čas, potřebuji spočítat pár příkladů (když tam chybí logika a je to jen o mechanickém počítání) a teď prostě čas nebyl a on nám jeden příklad vysvětlil teprve včera, kdy jsem ještě nevnímala, protože jsem dopisovala ten test. Výmluvy. Počkám na výsledek.

Všechno ve škole je teď divné. Dneska jsem se loučila s Ani, protože v pondělí odjlétá do Las Vegas. Příští týden žádný výlet nebude, můžu se smát jen jejich pokrytectví a neschopnosti. Mohli jsme jet (alespoň ti, co o to měli zájem) do paříže, místo toho všichni budeme sedět v lavici a čekat do dvanácti, až zas budeme smět odejít. Dobrá, všichni ne, já se tam moc nechystám.

Včera jsem dokončovala projekty do estetiky. Jeden z nich (zpráva z výstavy) mě konečně donutil napsat něco o Gregorym. Obsah sem dám, jinak ta zpráva ale byla zpracována výtvarně, neodevzdávala jsem to jako referát. Druhý projekt byl reklama, cožmi zabralo asi tři hodiny, než jsem udělala reklamní spot na nadcházející krasobruslařskou sezónu. Myslím, že mám dobrou hudbu i docela dobré načasování scén, dohromady to vypadá fajn, jsem s tím spokojná.

Dneska jsem nemusela do práce, yay! Ale musím už konečně napsat analýzu vývoje událostí po odmítnutí Lisabonské smlouvy, což mi zabere tak den. Analýza Kosova a jeho případného ne/uznání mi zabrala taky den (pokud by někdo náhodou měl zájem, mohu poslat).
Místo toho jsem dnes byla na nákupech! Musela jsem se už nějak odreagovat po té nesnesielné škole. Takže co mám? Jedny halové boty Nike Air, které speciálně zpevňují i kotník, jsou nepopsatelné na skoky! Jedny běžecké boty Addidas, které mají úžasný odpružení, miluju je! Pak mám černou mikinu, několik triček (dvě neuvěřitelně pohodlná, černá + růžové polo + černé na sport + bílé průhledné přes jiné tričko, které je z dokonalého materiálu, je chladný a trašně hladký), několik halenek (červenou, roztomilou, podobnou v hnědé, béžovou a světle modrou). Taky mám šortky na spaní a dvoje kalhoty, jedny elegantní tmavší jeansy a jedny klasické, černé kalhoty s hedvábným páskem. Taky mám pláštěnku, deštivý Wisconsin a taky lesy a džungle v Mexiku, je průhledná a ani v ní nevypadám nijak úděsně.
Perfektně jsem se odreagovala, zvláště pak, když Anička odchvátala a já jsem nakupovala sama, což si vždy užiju mnohem víc.

Jsem unavená. Strašlivě unavená. Viděla jsem Metodu, znovu a znovu. A taky The Devil Wears Prada. Omg, Anne Hethaway je příšerná herečka, námět i zpracování se mi docela líbily, ale ona mě jako Andrea neskutečně iritovala v každé scéně. Meryl Streep ale byla fantastická! Nechci raději slyšet, co s ní pak udělal náš dabing, ale její hlas a vůbec projev byl neuvěřitelný. Po tom, jak zahrála Sophii (za to, jak hrála Sophii, bych ji nejraději zabila), jsem ji zase trochu přijala.

Handbook ještě nepřišel. Píšu si s Mariah. Měla jsem mít dvojku z chemie, ale mám za jedna. Nespravedlivě, vím. Ale ten pocit nespravedlnosti ještě necítím tak silně (jako například minulý rok s němčinou, kdy mě spaloval asi tak dva týdny).
Mimochodem, teď jsem si vzpomněla… taky mám letní šaty! Nepamatuji si, kdy naposledy jsem měla letní šaty. Mají jen se špagetovými ramínky, hlubokým výstřihem, podivným střihem, šílenými vzory a pak mají moje šaty, které skutečně můžu nosit *in love*.

Skočila jsem naprosto čistého toe-loopa. Moje noha se ani nepohnula, stála jsem tak pět vteřin, nedokázala se nadechnout, ani vydechnout. Věděla jsem, že tohle byl pořádný skok. A pak? Najednou to šlo, znovu a znovu, jako bych je dělala už roky!
Mimochodem, květiny dnes uschly. Bylo na čase, dnes přišel konec.

A mimochodem… Za stísněnou atmosférou, nejistotou a děsivou realitou tudy.

GREGORY CREWDSON

Když jsem jen na zlomek sekundy tehdy v zimě spatřila jeho fotografii, celým mým tělem projel mráz mnohem strašlivější, než ten, co se tlačil zvenku na mou kůži. Nemohla jsem to zastavit; v hlavě se mi naprosto mimovolně rozprostřela ona jediná slova, která jsem si navždy ze Zdechliny uchovala…
Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.

Na jeho fotografii nebyla zdechlina, jen zatopený pokoj, indigová barva se neznatelně vypařovala do šedých a unylých odstínů a ke kraji, tak blízko pozorovateli, zpola ve vodě ležela žena; v jejích očích stále ještě zářila poslední stopa života, ač si téměř každý již při prvním pohledu byl jist, že je mrtvá. Mnozí říkají (i sám autor se tak odvolává), že je Gregory Crewdson silně inspirován Davidem Lynchem, který jako první přináší stín strachu, nejistoty a především úzkosti, která v nás vyvolává naprosto jednoduchý, ale velmi intenzivní dojem, že je cosi špatně. Mně Crewdson učaroval především dokonalostí. Jeho fotografie jsou z hlediska obecných pravidel fotografie naprosto dokonalé: Každý předmět (i mlha či kouř) jsou až nepřirozeně jasné a ostré a provokují tak oko, které se nedokáže zaměřit na jediný bod fotografie na delší chvíli; barvy, které vznikají po několikahodinové otevřené čočce berou dech, lidské oko takové barvy normálně nezachytí, nicméně tím, že to jsou přirozené a původní barvy, ani proti jejich existenci nijak neprotestuje; kompozice nedává místo chaosu, ač jsou to snad právě detaily, které dotvářejí ten podivný zlověstný dojem.

Gregory Crewdson své jedinečné fotografie tvoří velmi zvláštní metodou. Na jednu fotografii je připraven celý tým maskérů, osvětlovačů, aranžérů, a tak mnohdy jediný záběr zabere týdny či měsíce příprav. Fotografie pak skutečně vyvolávají dojem, jako by byly vytrženy z nějakého kontextu (i když pozorovatel vlastně ani nemá potřebu ptát se po minulosti nebo budoucnosti), jakoby se náhle zastavil čas uprostřed filmu, uprostřed ulice, uprostřed běžného života.
Chování osob na fotografiích je iracionální a diváky zneklidňuje. Pozorovatel nedokáže přesně uchopit scénu, která se před ním rozprostírá velmi obnažená, velmi reálná. Zachycené osoby se zdají být znepokojení, jakoby si náhle v té sekundě uvědomili cosi zlého, neskutečného a úzkostného a divák cítí jejich pocity s nimi, nejde se před tím skrýt, protože, zdá se, jakoby sálaly přímo z fotografií. Osoby jsou vždy podávány téměř lapené ve své odcizenosti, jakoby náhle pocítili, že do okolního světa nedokáží zapadnout. Nepociťují jeho přítomnost a divák má pocit, že střeží jakési jednoduché tajemství, skrývají své myšlenky, které jsou vyjádřeny jen v okolní atmosféře, které jsou natolik silné, že naprosto vystupují z fotografií, ale ne natolik silné, aby je divák dokázal uchopit a pochopit.

Crewdson je znám po celém světě. Tvoří v několika cyklech, kdy je jeho tvorba ovlivněna určitým tématem či technikou fotografie. V černobílé sérii Hover například nepoužívá žádné speciální efekty, dramatické barvy ani kontrasty, fotografie typických amerických předměstí se zdají být celkem klidné a obyčejné. Ale jen po tu dobu, dokud nepřijdete blíž, vteřinu, dvě nepozorujete scénu před vašima očima, pak se kdesi v hloubi znovu objeví podivný pocit. Možná na výstavě byly fotografie zařazeny záměrně, že nejdříve návštěvník viděl monumentální, znepokojivé snímky ohlodaných, mrtvých těl mezi květinami, které vyvolávaly jen pocit zájmu místo znechucení, protože pak jste v černobílém provedení amerického předměstí viděli něco, co tam snad ani nebylo. Možná jsou tyto snímky nejvíce zajímavé právě z hlediska toho, že divák snad i podvědomě hledá ruch, nejistotu či neklid, který primárně ve fotografii zobrazen není, ač jej v něm cítíme.
Velmi známým se Crewdson stal díky sérii Twilight, kde se už objevují jeho dekadentní, snové představy, které nejvíce rozrušují jen tím, jak reálné a obyčejné jsou ve své jednoduchosti. V roce 2002 také nafotil několik známých herců a přiblížil se veřejnosti ještě více jako režisér filmu o jednom políčku.
Některé jeho fotografie děsí, některé pobuřují, jiné jen znepokojují, vyvolávají otázky. Já slyšela i názory, že Crewdsonovo umění je příliš prvoplánové a často je na hranici s kýčem (ne-li mnohdy i za hranicí). Jak ale jeho tvorba probíhá v cyklech, tak v každém můžeme vidět jiný motiv, jinou část osobnosti Gregoryho Crewdsona, jiné inspirace, ale v každé fotografii je cítit, že Crewdson nám chce něco říct. Že se nás chce dotknout, vyvolat v nás nejistotu, vytrhnout naše smysly a probudit v nich snad nějaký pradávný pud, který mnoho z nás ještě nikdy nepocítilo. Dívat se na jeho fotografie je jako když malé dítě usíná samo ve tmě. Leží v jedné poloze, za žádnou cenu nechce svěsit nohu z postele, konsternovaně pozoruje stíny na stropě, a snaží se prohlédnout skrz těžkou tmu. Nemá tak úplně strach, jako je spíš silně znepokojené, že cosi v místnosti je jinak, než by mělo být.

„Gregory Crewdson nezachycuje „rozhodující okamžik“ ale mezidobí - mrtvý bod v pohybu situace těsně před tím, než vykřikneme hrůzou nebo si naopak jdeme klidně po svých, protože se vůbec nic nestalo,“ říká Aleš Kuneš a velmi jednoduše tak vyjadřuje zlovolný pocit, který divák pocítí, když je někdy i proti své vůli vtažen přímo do Crewdsonových fotografií.

„Co mne nakonec děsí nejvíc, je realita,“ říká Crewdson a stejně tak říkají i jeho fotografie, jejichž příběh nám navždy bude unikat a zůstane tak stále velmi znepokojivý a nevyřešený.