This entry was posted on Sobota, Duben 26th, 2008 at 11:02 am and is filed under About nothing, Feelings, Time to come. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.
All These People Drinking Lover’s Spit
Bože, cítím se dneska vážně hrozně divně. Jsem z toho všeho strašně vyděšená, jako by se to ani nestalo mně. Nedokážu si představit, že bych rok neviděla Natal, nebo že už prostě nebude žádná cesta kolem Vltavy do školy.
Poslední dobou myslím jen na jednu věc a nejsem schopna vnímat už ani ty školy, ani tu hromadu práce, co jednoduše nějak musím udělat za tenhle víkend.
Po delší době píšu opět nějaký delší příspěvek česky. Posledních pár dnů jsem totiž na svůj LJ začala psát v angličtině a jelikož jsem toho měla vážně hodně v hlavě, psala jsem i několikrát za den. Řekla bych, že je pro mě mnohem lehčí psát přesně to, co cítím, v angličtině. Dneska jsem vážně úplně mimo. Četla jsem spoustu rozhovorů s Johnnym, viděla spoustu videí, ani netuším, proč mě náhle tak zaujal.
Jinak se cítím ale vážně hrozně. Naštěstí už mě nebolí v krku. Včera jsem si po hodně dlouhé době vzala prášky, které mám brát. Jedny mají srovnat můj (ne)spánek, každopádně až po tom, co je člověk bere pravidelně tak 2 měsíce, což se mi samozřejmě ještě nikdy nepovedlo. Mám jich tedy vážně hodně a beru je jen nárazově. Protože když si je vezmu jen jednou za čas, vůbec nepotřebuji spát. Včerejší noc jsem četla spoustu těch rozhovorů, psala e-maily, ktré zpětně nikdy nebudu pročítat a k ránu jsem viděla několik dílů QAF, ne vyloženě náhodných, ale přeházených. Viděla jsem oblíbené 201 a 202, jeden díl z konce 4. série a konec 5. série. Dřív mi ten konec vadil mnohem víc, teď jsem tomu snad jen mnohem víc rozuměla, dokázala pochopit něco víc, než dřív. Nedokážu Briana nebo Michaela vnímat jako postavy. Na druhou stranu se vždy zarazím v půlce myšlenky, kd o nich smýšlím jako o žijících osobách.
Taky jsem včera někdy ke třetí ráno udělala asi dvě stránky art journalu. Už jsem se k němu nevrátila asi tři týdny a skutečně mi to chybělo.
Chtěla bych, abych byla znovu mladší. V době, kdy jsem byla skutečně šťastná, v době, kdy jsem mohla říct, že jsem (nebo že ještě dokážu být) sama sebou. Možná proto teď tak často přemýšlím právě nad Johnnym. Přirozenost je umění. A já potřebuji nějaká antidepresiva. Nějaká, která zabírají, nemyslím si, že má víra je natolik silná, aby mi pomohlo placebo.
10 Responses to “All These People Drinking Lover’s Spit”
Leave a Reply
Duben 26th, 2008 at 11:48 am
A myslíš, že jsi v minulosti byla skutečně šťastná?
Někdy mi připadá, že to jen klam. Je to dávno, zahaléné v mlze a s nádechem melancholie. Vše působí jinak, protože nyní máme cosi jako “nadhled”. Tehdejší smutky se nyní zdají nepodstatné.
Duben 26th, 2008 at 1:27 pm
Petrushka: Máš pravdu. Ale stejně jsem musela být víc šťastnější než teď. Nepamatuji si ani události ani pocity, ale vím, že před tím, než jsme se znovu přestěhovali do Prahy to bylo něco víc…
Strašně mi chybí tvoje psaní. A pořád čekám, že znovu začneš psát… začneš?
Duben 26th, 2008 at 1:57 pm
Tak proč jenom přemýšlíš o tom, jak být šťastná, a něco pro to neděláš? Proč neděláš to, co chceš, a neoprostíš se od toho, co ti na sobě vadí? Vypsání je důležité, ale pokud budeš o všem jenom psát a nebudeš pro to nic dělat, jen tak se to nezmění. :)
Myslím, že ani tvé roztroušené stránky na internetu moc nepřispívají k tomu, aby se tvoje já nějak sjednotilo a dělalo to, co chce. Být tebou, tak si sednu a pořádně si utřídím myšlenky. Co se ti líbilo na tvém životě v minulosti. Snaž si to zachovat. To samé co se ti líbí na přítomnosti. A vytyč si cíle do budoucnosti a změň svůj život tak, abys s ním byla spokojená.
Podle mě rozdělovat život striktně na real life a online life a pak ten internetový dělit ještě dál povede akorát tomu, že se zblázníš.
Takže si najdi něco, čeho se budeš aspoň prozatím držet, snaž se svůj život nějak prožít a neobírat se jenom tím, kam máš vložit tenhle svůj kousek, kam tenhle kousek a jak ty kousky od sebe izolovat.
Good luck.
Duben 26th, 2008 at 3:39 pm
Dang: No většinu času pro to něco dělám, tohle je jen velká deprese z práce, kterou musím aktuálně dodělat, ale vůbec ji nestíhám. Ne že bych an ni neměla dost času, dělám an ní už celý druhý den v kuse, ale je toho vážně moc.
Nj ty různé stránky. Jde spíš o to, že tohle je normální blog, na LJ píšu své myšlenky, ke ketrým se nechci otevřeně vyjadřovat a které nemají ani ucelenou podobu. A wordpress je víc o “seriózních” článcích, nechci je totiž zahrabat mezi těmi příspěvky tady xD.
Nevím, jestli jsem to schopna vysvětlit, ale jde o to, že žiju jakoby v budoucnosti a vždy když se vrátím do pro mě přízemní přítomnosti a začnu znovu vnímat reálný čas, tak mě většinou napadají podobné myšlenky. Potřebovala bych nějaký most mezi přítomností a budoucností a jelikož jsme ten večer někde na netu četla vážně ujetý článek o tom, jak antidepresiva jsou mostem mezi tvým nromálním já a tvým já, které má problémy, nemohla sjem si odpustit je nezmínit xD.
Děkuju za komentář. Já se jdu opět vrátit k práci…
Duben 26th, 2008 at 5:46 pm
Taky žiju dost budoucností, hlavně proto, že čas mezi dneškem a maturitou, příp. přijímačkama, není o ničem jiném než o učení. A nejraději bych už se věnovala jiným věcem v létě, hledala bydlení v Praze a rozkoukávala se na VŠ. Ale nic se nesmí přehánět, takže doufám, že to nějak… zvládneš. :)
Máš ten LJ nějak… “veřejnosti přístupný”? Protože když mi napíšeš komentář, je to přes anonymní, takže asi nechceš, aby se ta adresa rozšířila? :) Měla jsi předtím adresu “alion-girl”, nebo se mýlím? A ta je teď už smazaná (říká mi to LJ :)).
Tak to všechno zvládni, já jdu taky pracovat. :)
Duben 26th, 2008 at 10:20 pm
Minulost je dycky nejak rozmazana. Ja si porad rikam, jak by to bylo fajn se zase aspon na rok vratit dom, jak to vsechno bylo loni skvely a jak se mi po tom styska. Ale proc jsem tam byla natolik zoufala, ze jsem zacala hledat skoly v zahranici a i v americe (kam jsem nidky nechtel ani cumak strcit), rikam si, ze krasne chvilky byly ale bylo jich doopravdy tolik kolik si nalhavam? Doopravdt jsem na druhy konec sveta odesla jen kvuli te skole? Nevim, a asi ani nikdy nezjistim, uz nikdy to nebude stejne a kdo vi jestli je toho skoda.
Duben 27th, 2008 at 10:19 am
Placebo pomáhá jen když nevíš že je to placebo. Co se ti snažím říct, vůbec nemysli na to, že jsi byla šťastnější když jsi byla mladší. Nezáleží na tom. Nedá se to srovnat. Jedinou věc, kterou můžeš udělat a zlepšit si tak život je zapomenout na to a soustředit se na to co máš. Za deset let si stejně budeš znova říkat, že jsi byla šťaštnější když jsi byla mladší :)
Duben 27th, 2008 at 10:26 am
Bee: Nj, já vím, jenže někdy bych prostě ráda prožívala naplno i tu přítomnost a ne jen přemýšlela o budoucnosti. Možná je to tím, že mám z budoucna celkově strach, strašně bych chtěla vědět, kde třeba budu za 10 let. Strašně bych chtěla vědět, jestli se nakonec vzdám astrofyziky v rámci vyššího platu. Nebo jestli se díky práci vzdám toho snu odstěhovat se do Říma a jako SuziBlu nic nedělat, jen malovat, psát…
Bože, chci to vědět už teď hned! :)
Duben 27th, 2008 at 10:41 am
A k čemu by ti to bylo vědět? Ukojit svou zvědavost? Ono nejlepší je prostě žít. Neřešit, co bude za deset let, prostě žít teď a tady. Snažit se užít každý okamžik. Zní to strašně pateticky a ani já to vždy nedodržuji. Ale snažím se.
Nepřej si být mladší, nepřej si být starší. Žij teď.
Duben 27th, 2008 at 11:07 am
Bryg: Nj, asi kvůli té zvědavosti, co já vím xD. Každopádně právě to pověstné “žij tady a teď(a nejlíp, jak dokážeš)” se mi jednoduše vyhýbá (či já se mu vyhýbám) obloukem. Je to divný to takhle říct, ale já to jednoduše neumím.
Dnešek ale tak pesimisticky naladěný není. No vlastně je, ale v jiným směru, včera jsem udělala sotva půlku té práce a dnes se k tomu taky nějak nemám. Kde je nějaká vůle donutit se něco dělat?