Did I Like a Biology?

Mhm, nechápu, jak jsem kdy mohla být skutečně nadšená z toho, že bereme buňky a celkově obecnou teorii. A navíc nechápu, jak se tohle mohu učit teď a z učebnice, kde je snad výklad z přednášek na vysoké *umírá*.

Netuším, co jsou to intermediální filamenty, ani co je to endoplazmatické retikulum (tedy kromě toho, že vím, že na to retikulum navazuje Golgiho komplex, což ale opět nevím, co je).

I když minulý test z obecné biologie mám za 2 a skutečně jsem si pojmy podobné těmto ani jednou nepřečetla, prostě jsem to nějak natipovala; ale já jsem měla v biologii vždy štěstí na to, že to vždy tak nějak přibližně bylo. Mám pocit, že tohle nemůžu zvládnout, navíc jsem měla celý večer se to naučit. Já jsem ale sledovala archiv české televize (kde poslední dobou trávím skutečně hodně času).

Nedokážu si vybrat, jestli tyhle prázdniny chci kompletně vypustit, nebo si něco naprogramovat (úděsný slovo). Každopádně jsem přemýšlela o FF v Chotěboři, LFŠ, festivalu v Karlových Varech, měsíci na Maltě s intenzivní angličtinou, dovolenou v Africe, výletem do Itálie s někým, kdo by byl natolik šílený jako já a koupil si se mnou na burze levnou jízdenku a odjel do Benátek s minimem peněz, ale maximem baterek do zrcadlovky :).
Nedokážu si vybrat, jestli ještě mám z čeho utáhnout tuhle dravost, nebo jestli už dokážu jen spát (spát s otevřenýma očima).
Nevím, asi jen neznám žádného v těchto ohledech stejně spontánního člověka. Nebo jsem si jen zamilovala tu určitou odtažitost a izolovanost, která mě svým způsobem chrání.
Navíc mám někdy dojem, že potřebuji psychiatra. Zvlášť ve chvílích, kdy mám pocit, že není horší bolesti, než té, která vám rve srdce z hrudníku a jen matně, skrz kvílivou bolest hlavy, víte proč.

V poslední době se téměř všem mým přátelům vše hroutí. A já mám ze všeho kolem sebe tak odporně neutrální pocit, až si začínám myslet, že pozitiva nebo negativa jsou jen přikreslením v očích jedince, a já si teď nic nepřikresluji, když vidím jen prázdno a únavu. Možná to vnímám víc pod povrchem; každá záležitost teď není střep, ale celé zrcadlo, v němž se odrážejí ty strachy a prosby.

Dneska je nad Prahou bouřka. Silné a děsivé hromobití. A já ani nevím proč, ale vracím se zpět k Hvězdám. Mám pocit, že v době, kdy jsem je psala, jsem ani netušila, kolik v nich ze mě je. Každou větu vnímám dvojím způsobem. Vím přesně, co jsem cítila, když jsem ji psala. A teď ji cítím ještě jinak, ne s odstupem času, snad i intenzivněji, ale prostě jinak.
Někdy bych chtěla, aby se vrátili staří přátelé. Aby neodešli tak, jak jsem to v jiných případech udělala já. Jenže tentokrát jsem to nebyla já. A o to víc to bolí. A bolest má pak příchuť té tiché žárlivosti, protože vás přeci nic nerozhodí, a také trochu chutná po čekání, protože čekáte, jestli se ještě vrátí. A jestli vám vrátí to celé srdce, které jste jí dali.

Chci začít znovu…
Ale jsou lidé, kterým to nemohu říci.
A lidé, kteří nechtějí…
Jako ty.