Jsem zpět v Praze a kupodivu mě to ani nijak nevyčerpává. Potřebuji si zařídit nové vízum, protože mám nový pas, takže se vážně těším na další pohovor na americké ambasádě. Od pondělí mi začíná kurz italštiny a pevně doufám, že důchodci a businessmen nebudou ti jediný, které tam potkám. Jinak pomalu dokončuji finání podobu mého pokoje zde v Praze a to mě už skutečně vysiluje, potřebuji vymalovat a přeorganizovat si knihy a papíry ze školy.

Z Cranbrooku mi neustále posílají další formuláře na vyplnění. Už jsem ale vyplnila můj roommate dotazník, tak doufám, že to zvládnou stejně obstojně jako na Conserve a moje spolubydlící bude fajn. V opačném případě to musím vydržet jen rok, protože jako senior budu mít vlastní, stejně velký pokoj. Taky se mě vedouí tanečního oddělení snaží přesvědčit, abych se zapsala do kurzů tance, protože již mám několikaleté zkušenosti, ale mně se do toho příliš nechce. Raději bych měla drawing studio honors, které se setkává 8 x týdně nebo divadlo. Naprosto mě unavuje procházení si vysokých škol v USA. Přijde mi to mnohem obtížnější dostat se na dobrou školu tam, než kdekoliv jinde v Evropě či Asii, kde prostě stačí být dobrým studentem se zájmem o svět a inteligencí. Nějaké šílené statistiky, kde uchazeči postavili školu v Africe nebo vyhráli olympijské hry, mě vážně děsí.

Každopádně už se na Cranbrook docela těším. Bude to naprosto jiná atmosféra než na Conserve, více jako na vysoké. I ten campus tomu dává napovídat, kde je jasně patrná insiprace od univerzitních campusů. Stále mě ale děsí jejich podivný pohled na ženy, nemyslí, že by o byla skutečná diskriminace, protože přeci jen si to nemohou dovolit, na druhou stranu mě to ale znepokojuje.

Chci se učit japonsky. Směšné.