Neusnula jsem celou noc a pak těsně and ránem, kdy je obloha v Praze šedá, protože se rudé paprsky jen těžko dostanou skrz hustou vrstvu mlhy a smogu, jsem přečetla šest kapitol z knihy od Todda Oppenheimera The Flickering Mind. Podnítilo to ve mně spoustu myšlenek na budoucnost a jako tenkrát, okolní vzduch se zachvěl a má pokožka zchladla, protože s myšlenkami na budoucnost vždy přijde ten samý strach. Nakonec Oppenheimerovy myšlenky nejsou nijak zvlášť objevné, ale své pointy předkládá rychle a čistě, a tak se občasné zamyšlení nad neoriginalitou našich slov ztrácí mezi tónem šustění stránek, když pokračuji ve čtení s tím známým ještě dočtu tuhle kapitolu.

Připadám si vnitřně uzavřená, ale nechápu to jako problém. Necítím se nepohodlně a zima po sobě nezanechala žádný stín, o jehož významu a kouzlu bych spekulovala každou noc. Připadám si pod tlakem, protože potřebuji studovat, psát a pokoušet se o to, abych něco vytvořila, co by bylo jaksi uznané či publikované, abych se taky za ty dva roky dostala na univerzitu. Nic není jisté, každý už vyniká ve sportu a v umění, v jazycích i zájmu o společnost. Stresuje mě to, protože se nespokojím s málem a můj list univerzit se stále jen rozrůstá, protože jsem pochopila, že je to nakonec jen štěstí, co lidi dostane dovnitř, takže to i já musím zkusit. Celý tenhle proces mě duševně unavuje. A taky musím napsat tu idiotskou esej.

Myslela jsem, že zajdu na svou bývalou školu, ale samozřejmě to dopadlo tak, jak jsem očekávala. Už je to minulost a já encítím žádnou potřebu vracet se. Mám pocit, že bych se radši měla smát svému pojetí minulosti a přítomnosti, ale nakonec by to byl jen marný pokus o normální chování. Alespoň jsem myslela, že bych ale o mém pojetí minulosti mohla anpsat do té eseje, nicméně ale necítím tu potřebu sdělovat někomu v USA, že mám pocit, že studium historie na školách tak, jak to popisuje onen článek, je ztrátou času a analytických schopností.

Jen tak se plácám ve svém životě a děsí mě, že se nedokáž rozhodnout mezi jistou kariérou budouvanou na studiu mezinárodních vztahů a ekonomie, nebo nejistým záchvěvem, který protne mé tělo při pomyšlení na astrofyziku, oceánografii a neurologii. Stejně v padesáti skončím v jižních Čechách, daleko od civilizace, v pokoji, který by už teď zaplnily mé hromady knih, a budu jen čekat. Uvidím. Nicméně mlha stále přetrvává a já se díky ní cítím podivně prázdná. A Praha tomu jsitě nepomáhá, protože jediný okamžik, kdy jsem od té doby, co jsem přiletěla, zažila pocit uvědomění si sama sebe, byl, když jsem v pět hodin ráno, po noci strávené četbou dalších neoriginálních slov, která ale alespoň tvořila nějakou iluzi snu, ve kterém by mi nevadilo žít, obula své bílé boty a vyběhla do deště. Srdce mi bilo pravidelně a dech se ustálil hluboko v břiše, dovnitř a ven… Od té doby už mé boty bílé nejsou.

I believe I can see the future
cause I repeat the same routine
I think I used to have a purpose
but then again
that might have been a dream