This entry was posted on Úterý, Červenec 24th, 2007 at 3:30 pm and is filed under Actions, Art, Books. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.
Don’t Let Me Know We’re Invisible
Po několika horkých dnech, kdy se všechny mé vjemy slily do tenké vrstvy špíny, kterou neodplavil ani déšť a stejně horké, podivné blesky, po tom všem jsem v Praze.
Včera jsem si sbalila poslední věci, které si chci brát s sebou. Odpoledne jsme byly s mámou na obědě v mé nejoblíbenější pražské restauraci. Coloseum nemůže zklamat žádného gurmána ani nikoho jiného, dostal mě jen předkrm, jehož části byly chuťově naprosto harmonické, takže se zdálo, že snad ani nikdy jindy nemohu sníst nic výtečnějšího.
Po obědě jsme zašly do pár obchodů. Já si koupila mistrovské olejové barvy a několik pořádných štětců. Jely jsme na Kampu do Sovových mlýnů do jedné z mých nejoblíbenějších galerií. Právě tam začíná výstava Andyho Warhola, což jsem si nemohla nechat ujít!
Nadchly mne citáty na stěnách. Některé byly jsen reakcí na tu dobu, na tu situaci. Nad Maem mluvil Warhol o komunismu a o Rusku. Jako by mu Čína nestála ani za jediné prořeknutí. A pod oním výsměšným textem se Mao usmíval svými fialovými rty ze zelené tváře. Červená, obvyklá barva Andyho Warhola, nebyla použita.
Krásná myšlenka byla zvláště tato: „Jsem se jistý, že když se podívám do zrcadla, neuvidím nic. Lidé mě nazývají zrcadlem, ale jestli se zrcadlo dívá do zrcadla, co je pak k vidění?“
V návštěvní knize bylo spoustu připomínek, od chabého osvětlení, po expozici, kterou tvořilo jen velmi málo kusů z průřezu jeho tvorby. Mně osobně se líbil Mao Ce-tung, Warholova slavná Marilyn a také Warholovy Katastrofy.
“Warholovy Katastrofy je obtížné označit jako ucelený soubor. Přesto je tento termín na základě publikovaných „anonymních úmrtí“ při autonehodách, leteckých haváriích a sebevraždách, na základě publicity sociálních otřesů, rasových nepokojů i barvitých líčení úmrtí známých osobností své doby – jako byl atentát na prezidenta Kennedyho v roce 1963, většinou v literatuře spojován s jeho obrazy a tisky z raných šedesátých let.” (Aneta Georgievska-Shine)
Byla jsem se podívat i na stálou expozici Medy Mládkové. I na tvorbu různých avantgardních a expresivních autorů. Ať už šlo o sochu Beze jména, která připomínala Ježíšovo tělo přibité ke kříži, vyhotovená z kusů odosobněného železa. Nebo o moderní architektonické soubory.
Mám pocit, že až se v srpnu zase vrátím do Prahy, určitě se půjdu na expozici podívat ještě jednou. Zanachala ve mně tolik dojmů a slov, která nemohu napsat, protože nemají být vyřčena.
Nadšená jsem se vrátila domů, převlékla a vyrazila s Natal na večeři a na zmrzlinu. Sehnala si naprosto úžasnou práci, kdy jezdí s dalšími dvěma slečnami a řidičem po městech ČR, kde rozdávají nějaký bezplatný časopis. Já jsem se místo toho minulý týden postavila za bar a nevěřícně pozorovala, jak v pět, kdy všem končí práce, usednou do hospody. Skvělé. Vážně jsem si to úžasně užila. I když pár situací taky stálo za to xD.
Dneska jsem od dopoledne běhala všude možně. Slzy dojetí se mi zaleskly v očích, když jsem slyšela o dárku, který se plánuje k mým narozeninám. Koupila jsem si novou toaletní vodu (od Avonu!! - nepochopím) - nádhernou, je z edice Urban Flowers - London. Je naprosto působivá, nezávislá a půvabná, jako Londýn nebo londýnské dívky.
Mám další dvě krabičky skořicových doutníčků. A koupila jsem si Reflex, ehm. Ale skutečně nic jiného se nedalo - Instinkt měl velký nadpis, kde jsem rozeznala “hodná kočička” a “Paris Hilton”, Týden prokazatelně objevil genialitu mužů a zřejmě se jí hodlal věnovat na dalších třiceti stranách, Mladá Fronta plus se jevila jako postgraduální studium komunistické doby, tak jsem raději zamířila k nudné titulce Reflexu “Kam na festivaly”. A přečetla jsem si obvyklou podprůměrnou úroveň jejich recenzí (ať už jde o knihy nebo filmy). Když většina mých oblíbených redaktorů z Reflexu odešla psát do Instinktu, začala jsem kupovat ten, ale teď už je má šance malá. Instinkt se žene do bulvárnější podoby, což je v posledních číslech vážně znatelné, když jsem přeskakovala polovinu článků. Ale alespoň se mohu spolehnout na recenze, ty jsou výborné!
Mimochodem jsme se s Natal shodly na všem, co se týkalo vztahů atp. Taky mě skromně upozornila, že moji spolužáci jsou už vlastně bývalí. Mhm. Teším se na novou školu a děsí mě jejich chemie. Žanet to vystihla skvěle:
K: “Ty se… učíš chemii?” *v naprostým šoku*
Ž: “To abych zvládla reparát.”
K: “Cože? Ty děláš reparát z… chemie?” *zmatený smích*
Ž: “Teď ne, ale příští rok budu. Ty by ses taky měla začít učit, Kájo.”
Můj naprostý záchvat smíchu se rozlehl v prázdné chodbě, když mi došlo, že příští rok budu mít šílenou ekoložku Koktovou a skutečně bych se měla začít učit chemii, abych to stihla do konce přítího roku. Tak jsme se v pozdním odpoledni, poslední den strávený na té škole, učily v tichosti chemii.
Mám pocit, že mě svazují vlastní myšlenky. Potřebuji nějakou změnu a jak už jsem říkala Nat, od přestupu na jinou školu toho dost očekávám. Až teď mi vlastně došlo, že neodcházím kvůli mé bývalé škole, ale kvůli té změně. Musím mít pocit, že jdu někam dopředu. Já se nezastavuji, a pokud už náhodou ano, pak jedině v noci, v tichu a tmě, když mé bolavé oči zírají na strop a já si v hlavě vyjmenovávám prvočísla, zatímco se zastavuji ve vzpomínkách u svého dětství a snažím se pochopit, proč věci dělám, než za jakým účelem.
Asi to byla ta největší síla intuice, psala má ruka 5. července, když jsem do své nejméně praktické tašky na FF zabalila i Citadelu. Četla jsem ji tolikrát… nejspíš vždy, když jsem měla pocit, že má podstata nevydrží ten tlak, že mé myšlenky budou tak nepolapitelné jako nekonečno světelných paprsků narážejících do zrcadlových stěn. A já téměř se zvrácenou touhou čtu Citadelu, která jen přidává zmatku a otázek a zároveň tiší mou touhu po pochopení. Matně si vzpomínám na obrázek citadely, nebo spíše jen jednoduché věže na tarotových kartách. Někdy bych chtěla vnitřně vypadat naprosto stejně - déšť hasil oheň a stébla trávy něžně objímaly její základy, a přesto to byla bezmoc, ztráta a mrtvé kamení, “neboť kameni chybí srdce a duše člověka”. Možná to není ani hrdost , protože jsem nedokázala odpovědět na její otázku, na to, co pro mne hrdost je. (Nevím, jestli poznala, že lžu.) Ale bolí to, držet hlavu tak vysoko, abych dohlédla na vrchol citadely.
Vím, jaká jsem byla. Vím, jaká jsem. Jen doufám, že mám dost pokory, abych sebou mohla být.
Nadpis byl Citadelle. Dnes jsem pokorně přeškrtala všechna ostatní písmena; nadpis je Elle.
12 Responses to “Don’t Let Me Know We’re Invisible”
Leave a Reply
Červenec 24th, 2007 at 5:23 pm
Jů, miluju Bowieho a jeho Bring me the disco king! :o)
A díky že jsi upozornila na výstavu A. Warhola, jinak bych se o ní asi vůbec nedozvěděla! A po tom, co jsi psala i o zbytku a taky vím, že je to tvoje oblíbená galerie (a já tam ještě nebyla), no prostě určitě to musím vidět. Jak se tam dostanu?
Mimochodem Reflex poslední dobou taky nemusím, před rokem sem ho měla předplacenej a teď ho vůbec nekupuju. Něco čtu na netu (=Hanu a Hanu :-D), ale jinak vůbec.
Poslední část mě dojala. “Vím, jaká jsem byla. Vím, jaká jsem. Jen doufám, že mám dost pokory, abych sebou mohla být.” - asi tě začnu citovat, protože tohle je… něco! ;o)
Červenec 27th, 2007 at 9:20 pm
Alion, s omluvou bych Ti chtěla dodatečně, opravdu hodně dodatečně popřát vše nejlepší k Tvému svátku.
Byla jsem totiž na dovolené, a pak jsem přemýšlela, zda napsat nebo ne, protože i tak bylo pozdě. NAakonec tedy píšu, ale moc moc se stydím.
Něco jsem pro Tebe chtěla napsat, ale pak jsem si říkala, že by to nebyl moc “dárek”. :( A asi bych to ani nesvedla.
A nemám vůbec nic a je mi to strašně blbý, protože ty jsi mi napsala k svátku tak pěknou povídku a já..nemám nic.
Proto Ti chci říct, že mě to moc mrzí a je mi to blbý, ale pokusím se třeba něco udělat.
Uhh, doufám že se nezlobíš, nejradši bych se propadla! *velké rozpaky*
K Tvému svátku Ti přeji to nejlepší, a to víš určitě sama nejlépe co to je. Děkuji za to, že jsi tu byla, když mi bylo zle a velmi mi pomohla.
Alion, díky za to, že jsi. *kiss and hugs*
Lenka
Červenec 31st, 2007 at 1:27 pm
Cordis: Je to galerie na Kampě, takže nejlepší je vystoupit v tramvajové stanici Helichova (popřípadě můžeš i stanici potom, pokud pojedeš od Anděla) a sejít to přes park. Nebo můžeš z Malostranského náměstí dojít na Karlův most a asi v polovině mostu jsou schody dolů, sejdeš a jsi na Kampě. A po tvé levé ruce je park, projdeš parkem do poloviny a nemůžeš to minout (galerie je po pravé straně) :).
Awk, Hana&Hana jsou skvělé (často se s Žanet přistihneme, že máme naprosto stejné rozhovory xDD).
Citovat mě klidně můžeš, však i já cituji tvou památeční větu! :)
Leny: Rozhodně se nezlobím, jsem strašně ráda, že píšeš (ať už je to kvůli svátku, nebo ne)! :) To vůbec nevadí, já se stejně strašně málo dostanu k internetu, abychom se alespoň viděly na ICQ :(.
A moc děkuji za přání, vážím si, že píšeš, princezno. *hugs*
Srpen 1st, 2007 at 8:45 pm
Ja kdyz jsem si naposledy kupovala Reflex, bylo tam velkymi pismeny napsano PORNO, vzdycky jsem musela rychle otocit tu titulni stranu a nejhrosi bylo, ze ten clanek o pornu byl tak nudnej, ze jsem ho ani nedocetla
Kam jdes na skolu?
Srpen 3rd, 2007 at 12:43 am
Skalain: Lol, mám pocit, že to číslo reflexu jsem si taky kupovala xDD. Nebyl to náhodou článek o tom americkém pouličním umělci?
Jdu na jiný gympl, Jana Palacha. Vypadá to na fajn školu, malou, úplně jinou než moje bývalé, obrovské. podivné gymnázium ;).
Srpen 3rd, 2007 at 3:54 pm
Ne bylo to o tom, jak porno neni nic nemravnyho, ze to naopak pridava na nalade a ze sexualni vztahy na pracovisti jsou vlastne fajn… ale moc presne si to nepamatuju.
ale neco o poulicnim umelci tam bylo taky.. ale myslim, ze to byl cech a vysekaval cosi do stromu a cisteren :-D
a tedka je na mlady fronte plus zase neco o neverach v ceskych loznicich :-D si vzdycky pripadam blbe, kdyz si to kupuju, clovek si fakt nevybere…
Jo tak si tu skolu uzij, ja jdu na Prague british school, tak jsem zvedava, jak si to uziju ja…
ten tvuj gympl je v asi v praze ze?
Srpen 5th, 2007 at 9:28 am
Ne, nepoznala jsem, že mi lžeš. Možná by se lidé měli zamýšlet nad tím, zda je bezcitnost dokonalá.
Srpen 7th, 2007 at 3:52 pm
S časopisy je prostě problém. Cosmopolitan a podobné věci mě vůbec nebaví (i když tuhle jsme s Memorin asi půl hodiny listovaly Maximem a strašně se smály.. tak jestli tohle čtou chlapi, tak se pak nemůžu divit :-)
Reflex jsem si svého času kupovala pravidelně, ale teď jen občas, když mě něco zaujme. Zelený Raul vede :-)
Ještě tak Cinepur nezklame, ale vychází jen jednou za dva měsíce, tak si ho musím šetřit.
Nejvíc mi vyhovují články všude možně na netu, ale když člověk chce něco s sebou do vlaku, tak počítač tahat nemůže :-)
Hmm, ta výstava zní zajímavě. Strašně dlouho jsem nebyla v nějaké galerii, jen se tak kochat uměním. Těším se do Brna, kde to bude trochu žít.
Srpen 7th, 2007 at 11:02 pm
Lithin: Snad jsi chtěla říci, že bych se nad tím měla zamyslet já. A… nebo možná ne. Stejně bych i nyní lhala, kdyby se mne někdo zeptal. Pravdou však zůstává, že hrdost nedokáži tak docela pochopit. Bezcitnost však ano.
Brygmi: Em, vedu, dneska jsem si u benzínky koupila Reflex kvůli velkému titulku: GAY: New York v kopulačním rytmu světa. Lol, mám pocit, že Ondřeje Formánka nedokáži ani přesně popsat. Něco mě na tom článku naštvalo, něco pobavilo, nčemu jsem dala za pravdu a něčím se mi autor zhnusil. Naproti tomu v Týdnu je jako největší článek o Antonionim a Bergmanovi; tady je alespoň dobře vidět rozdíl mezi Týdnem a Reflexem xD.
Ach, každého bych nejraději vzala do galerie na Kampě. Nikdy bych se nemohla nasytit té krásy veškerých názorů a slov, které padnou obětem zmíněnému umění.
Únor 1st, 2008 at 9:07 pm
Thanks for sharing
Květen 15th, 2008 at 9:11 am
Mě by hlavně zajímalo,kde se v Praze dají sehnat ty skořicové doutníčky/popř cigarety, jednou se mi to povedlo,ale pak už jsem tam nemohla trefit..Sorry za blbej dotaz (když já je tak miluju!!), neporadíte někdo??:)))))))
Květen 15th, 2008 at 9:58 am
MadLen: Tak skořicové cigarety určitě seženeš v krámku, který je u ulice Truhlářská (vede kolem Palladia z Revoluční), když jí půjdeš dál, až dojdeš ke křižovatce (nahoru vede myslím Zlatá, nebo nějak tak), tak půjdeš pořád rovně kolem cestovní kanceláře narohu, přejdeš jakoby přes to malé náměstí, ale po chodníku na jeho hořejší straně (kolem té kanceláře a pak čínského bistra), to půjdeš asi tak 10 metrů a po pravé ruce je trafika, kde je kamenný parapet, kde leží taková hvězdy jako já a žanet a vevnitř prodávají skořicové cigarety :).
Další prodejna je naproti pasáži Světozor. když přijedeš tramvají na zastávku Václavské náměstí (ve skutečnosti ale přijedeš do Vodičkovy), tak naproti té pasáži (na stejně straně, kde je Lucerna) je trafika, kde mají skořicové cigarety a mívali i doutníčky :).
Doufám, že to není moc zmatené, nemám moc dobrý orientační smysl :).