Dneska jsem po dlouhé době mluvila v angličtině. V obchodě, kde si kupuji sojové mléko, mi prodavač nerozuměl, co přesně chci a tak jsme přepli do angličtiny a bavili se asi ještě deset minut tak nějak o různých věcech. V angličtině jakoby konverzace byla zase o tolik jednodušší a připadala jsem si mnohem přirozeněji. Jinak to tedy znamená, že jsem zpátky v Praze. Mám z toho smíšené pocity: na jednu stranu jsem ráda, že jsem ve městě, na druhou stranu mě ale Praha tak trochu ničí a znervózňuje.

Předělávám si pokoj v Praze a s tím mám docela dost práce, ale pokračuje to dobře. Jinak se americká byrokracie nezapřela a Cranbrook mi už poslal snad sto formulářů na vyplnění. Mimo jiné stále ještě musím napsat jednu esej pro “katedru” (oddělení) historických věd, do které se mi vážně nechce. Základem je přečtení článku What is History?, ve kterém není jediná originální myšlenka a jsou to v podstatě čtyři stránky ztraceného času. Po tom, co jsem začala studovat v Americe, se můj přístup ke knihám a jiné literatuře dost změnil. Jsem znechcuena z neoriginality, z toho, že milion lidí, milion grafomanů, publikují každý den další a další stejná slova bez jediné originální myšlenky či celkově bez myšlenky. V knihkupectvích si připadám zahlcena médii a reklamou místo klidem a vzrušením z vůně nově vytisklých knih. Po přečtení toho článku mi otázka eseje, které musím napsat, What is History? připadá téměř urážlivá a snad proto se mi do toho vůbec nechce.

Potřebuji se učit na testy, které mě čekají hned v září, ale to mě také jaksi vysiluje. Mám pocit, že bych nejraději nic moc nedělala, jen se dívala na filmy, četla a trávila čas na Facebooku v marné snaze vrátit to, co se nedá, při komunikaci s mými profesory a přáteli. Alespoň jsem udělala zásadní pokrok v jedné oblasti a to sice mého vysokoškolského vzdělání, o kterém teď potřebuji dost uvažovat a hledat, jaké možnosti se mi nabízejí. Ujasnila jsem si obory, které budu studovat, a strávila jsem nějaký čas zkoumáním a analyzováním škol.

Nemůžu uvěřit, že čas tak rychle utíká. Dny se přehoupnou tak rychle, že ani nestačím zaznamenat datum. A když si celkově uvědomím, že mí přátelé z gymplu slaví osmnácté narozeniny a já k nim též nemám daleko, nějak mě to donutí uvažovat o minulosti a o tom, jak rychle se všechno změnilo a propadlo minulosti. A nám pak zbyl jen ten prach na našich rukou a pár vzpomínek na něco, čehož význam už stejně pohasíná.