Back In Your Head

by alion

Od pondělí jsem zpátky doma a pomalu si zvykám na českou klávesnici a vlastně všechno českého. Nedokázala jsem brečet, když jsem se loučila s přáteli, ale téměř mě rozbrečel jeden okamžik během Graduation. Seoyun hrála Fantasy Impormptu na klavír. Můj poslední projekt v hodině angličtiny bylo napsat pohádku a já psala o Pianistovi, který hrál Fantasy Impromptu a komunikoval s notami, než o tento talent přišel. Pamatuji si, jak jsme trávily tolik drahocenných minut před začátkem hodiny, v noci, po večerce, nad snídaní a obědem s mou profesorkou o tomto příběhu, o tom, co pro Pianistu (a pro mě a pro ni) znamená svoboda, talent a život. Když Seoyun hrála, sledovala jsem, jak se má profesorka rozhlíží po sále plném lidí, aby našla můj pohled. Já neuhnula, vyčkávala jsem celé ty dlouhé tóny, až se naše oči setkaly. Ona se usmála, já také. Bylo to naše poslední rozloučení.

Chybí mi téměř vše. V letadle jsem nebrečela, nebyla jsem ani schopná přemýšlet o tom, co nechávám za sebou. Jediné, co jsem v tu dobu cítila, byl strach z toho, že opouštím svůj domov a vracím se na místo, které je mi náhle tak vzdálené. Když jsme přijeli domů, slzy mi začaly stékat po tváři. Cítila jsem se sama, zklamaná a nejistá. Chyběl mi ten pocit, že mí přátelé jsou hned za dveřmi mého pokoje. Chybělo mi vědomí, že moje spolubydlící je hned za zdí, pravděpodobně sledujíc videa o stupiditě Američanů a s hořce se jim smějíc. Chyběla mi ta náruč přírody, můj výhled z okna, stromy, mé hodiny. Chybí mi to a teprve si pomalu zvykám na to, že jsme doma a že vlastně ani nemám co dělat. V noci nespím, usnu až kolem osmé ráno a pak spím do tří odpoledne. Připadám si sama a jen si namlouvám, že tenhle pocit zmizí, až si víc zvyknu na to, že jsem tady.

Čeština není tak tragická. Několikrát se mi do vět připlete něco anglicky a já se pak zadrhnu a nevím, co říct, ale není to tak často. Horší už je to, že jen po pouhých třech dnech jsem se musela dívat do slovníku, jak správně napsat accomodation, protože jsem si tím nebyla jistá.

Tenhle příspěvek je vlastně tak o ničem, jen dávám vědět, že jsem zpátky tady. Na Flickr jsem vložila všechny fotky z mého výletu do Kalifornie, Nevady a Arizony. Teď mě ještě čeká napsání eseje na Cranbrook, které neustále odkládám. Jinak o prázdninách jsem si zaplatila měsíční kurz italštiny, takže už jsem se k tomu konečně dokopala. Příští rok začínám na Cranbrooku se španělštinou. Ke konci prázdnin si možná udělám řidičský průkaz, ještě netuším. Jinak snad pojedu na pár dní do Amsterdamu a snad s Markét někam k moři. Potřebuji se přes prázdniny učit na americké testy SAT, ACT a AP, jinak ale doufám, že přečtu alespoň několik knih z mého letního “reading list.” Už alespoň mám celé Death Note (anime i filmy), tak jsem zatím začala s tímhle. Mangu jsem nakonec nedočetla, protože se to asi po sté episodě stalo poměrně nudné.

Je zvláštní, že to, co mi nejvíce chybí, je právě angličtina a komunikace v ní. Musím počkat další tři měsíce, než budu mcot nasadit svůj snobský výraz, podívat se na Kat zvrchu a poznamenat “That’s pathetic.”