This entry was posted on Sobota, Květen 26th, 2007 at 5:11 pm and is filed under About nothing, Art, Page, School. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.
I Don’t Have To Sleep at Night
Whom, na víkend jsem odjela na Sádky. Je tady mnohem lépe než v Praze, taky už máme konečně znovu internet. Po zimě jsme taky napustili znovu bazén - voda má 27°C. Potřebuji se učit dějepis; po víkendu mám ústní zkoušku. Z historie mám nejdřív ústní, až pak píši test. Jenže, jak z téhle školy odcházím, mám naprosto nulovou motivaci.
Jinak už mě čeká jen několik testů, právě máme ústní období, což je mi celkem jedno, jestli píši nebo mluvím. Pak přijdou prezentace a na konec obhajování ročníkových prací. Už si dávám tak nějak dohromady materiály, hlavně o reklamě - čtu ještě jednou životopis Ogilvyho, abych mohla mluvit v podobném duchu. K básníkům mám co říct sama, tam se nemusím odvolávat na žádné jiné publikace (kromě esejů od Verlaina).
Nemoc už přešla, jen teď nemůžu vůbec spát. Máma mi chce koupit novou postel (i s novou matrací), myslí si, že to pomůže. (A já ji v tom utvrzuji - alespoň budu mít novou postel xD.)
Už skutečně potřebuji práci, s Natal jsme žasly nad tím, že vlastně obě dostáváme poměrně vysoké kapesné (když to srovnáme každá se svými kámoši) a absolutně nejsme schopné s tím vyjít. Jinak si zařizuji nový účet v bance, který má nějak spolupracovat snad z ISIC, že bych měla vybírání z bankomatu asi za korunu (nebo tak nějak - ještě jsem si o tom nic nečetla). Vlastně mi je ISIC dost na nic, věčně ji nenosím, aby mi ve škole nemonitorovala kroky (už jsem o tom psala, máme čtecí zařízení na ISIC, které tu kartu přečte i přes tašku ehm).
Včera jsem ještě kreslila ilustraci k Útočišti od Danae (pokud nečtete, je to rozhodně jedna z nejlepších českých fanfiction). Technik použit nespočet; uhel, tuš, tempera, pastel, křída. A oheň je vytvořen v photoshopu, moře částečně. Jinak jsou ještě vytaženy kontury.
Důvěra v přítele (vztahuje se ke konci osmé kapitoly - Peripetie).
Do “girl” odkazu jsem konečně dala i last.fm přehled (a taky jsem ho konečně zprovoznila, nějak nechtěl spolupracovat s mým MMplayer a Xv3). A taky jsem do “links” konečně přidala ostatní blogy, so sorry for waiting.
Edit: Poslouchám stále dokola How to dream, jeden z nejdůležitějších tracků pro napsání Hvězd, a uvědomila jsem si, že až teď, po čtyřech měsícech od vydání poslední kapitoly, jsem se od nich oprostila. Nevím, jestli jsem to vymazala, nebo jen skryla… Necítím volnost, vlastně necítím vůbec nic. Možná jsem trochu víc šťastná. Odešla. A vzala si kus ze mě. Ale tohle je mé vítězství, ten první upřímný úsměv.
6 Responses to “I Don’t Have To Sleep at Night”
Leave a Reply
Květen 27th, 2007 at 8:15 pm
Na Tvůj komentář odpovídám zde: Myslím, že je mnoho lidí, kteří znají Hotel New Hamspire, protože tenhle spisovatel patří mezi hodně známé.
Ale s F.B. je to složitější. Vždyť ani já o něm nic nevím, znám pouze pár jeho citátů a stručný životopis.
A ta “věčná souhra s Francisem Baconem” mi byla odněkud povědomá, jen jsem si to nespojila s tvým blogem.
Květen 28th, 2007 at 12:07 am
Ah, možná, ale ne v mém okolí, nejspíše… Jj, já miluji i Svět podle Garpa a hlavně Pravidla moštárny *hledá onu knihu v knihovně*.
Jj, “věčná souhra” je na ff.ph.net v mém profilu. Jinak je to jeden z mála filosofů (nepočítám ani jeho přispění k vědě), s jehož “Vědění je moc” souhlasím ve všech aspektech. Kromě toho, že jsem vždy obdivovala lidi, kteří dokáží jednou větou shrnout tisíce myšlenek a poznatků.
Květen 28th, 2007 at 3:10 pm
No, abych pravdu řekla, tak v mém okolí také nejspíš nikdo Hotel nezná. Nevím, běžně se o tom s nimi nebavím, neboť už tak vzbuziju údiv, že vůbec otevřu knihu. Tedy alespoň ve třídě.
Ale opravdu si myslím, že je Hotel známý, pár lidí na různých fórech to označuje za Irvingovu druhou nejlepší knihu.
Viděla jsi film Hotel New Hamspire? Údajný propadák, ale myslím, že to prostě ani jinak nešlo. Veškerá bizarnost rodiny, medvědi, radikálové musí na plátně působit jako ubohá fraška.
Já viděla tedy jen Dvěře v podlaze a Pravidla moštárny.
A na Pravidlech moštárny mě zaujalo - Musím být užitečný. Neslo se to celým příběhem a já měla pocit,že to sám samotný Irving ke mě mluví, abych se vzchopila a začla být prospěšná lidstvu xD. Naštěstí nebo naneštěstí mě to už dávno opustilo.
Ehm.. Krapet jsem se nechala unést, končím tenhle šílený komentář.
Květen 28th, 2007 at 5:25 pm
Petrushko, klidně se nechávej unášet častěji, moc hezky se to čte :). Jj film jsem viděla (já jsem spíš filmový maniak než knižní, i když tomu bývalo naopak, když jsem byla mladší). A vlastně jsem to rozhodně očekávala, v knize právě celá bizarní rodina nabývala skutečného rozměru, ale ve filmu to prostě muselo působit směšně, stejně tak se mi příliš nelíbila Farma zvířat, i když ta přece jen byla hodnocena mnohem lépe než HNH (a i když J. Foster nemám příliš v lásce, tohle byla jediná role, kterou zahrála srdcem).
Pravidla moštárny jako film se mi líbil moc, což se ve spojení - kniha, pak film - neobjevuje příliš často. Já to vnímala asi trochu více kosmopolitně, ač Irving dával důraznost na jedince a jeho jedinečnou duši. Nebylo to jedno z kontroverzních děl, spíš jsem se zamýšlela, co vlastně můžeš udělat? Kromě toho změnit celý svůj život… Ale jakou máš moc změnit ho někomu jinému?
Květen 29th, 2007 at 2:09 pm
No, Farmu zvířat jsem skutečně neviděla, ale nedávno jsme ji brali ve škole. Ehm.. spíše si přečetli kraťoučkej úryvek.
O Jodie Foster snad jen to, že někteří herci prostě spadají jen do jedné kategorie a pak nejsou schopni zahrát přesvědčivě něco víc.
Myslím, že jsem v komentářích u Memories četla Tvůj rozhovor s Leny. K tomu chci jen něco málo podotknout. Ve svém raném díle Fiesta píše Hemingway o ztracené generaci. Co když to jme my? Máme všechno a nemáme nic. Nebo je to jen hledání. Dlouhé a únavné hledání čehosi.
Květen 29th, 2007 at 5:16 pm
Farma zvířat je moc hezký román, vlastně Orwell paroduje i sám sebe takovým způsobem, který třeba v české literatuře nemá moc obdoby (vyjma snad Kundery a hlavně Vaculíka s “románem” Český snář - prostá a přitom dokonalá kniha).
Já nevím, zrovna zde mi spíše přijde, že apeloval na pařížský způsob bohémství. To přeci byla také ztracená generace ve své vlastní podstatě, kdo mohl tušit, že i teď nám budou blízké Rimbaudovy verše, nebo že se budeme vidět v Les Misérables od Huga. V podstatě jako generace nejsme ztraceni, odporuje můj vědecký duch, naše vědomosti a duchovní podstata se nezastavily na mrtvém bodě a, ač třeba nevědomky, stále je rozvíjíme.