This entry was posted on Středa, Srpen 6th, 2008 at 11:56 pm and is filed under Psáno v noci, Second per second, Thinking, Time to come. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.
Kiss My Eyes And Lay Me to Sleep
Hluboce se těším, až se mi tam srovná můj denní cyklus. Posledních několik týdnů je to nesnesitelné. Moje oči bolí tou nejšílenější, palčivou bolestí a víc než kdy předtím. A už jsem prostě úplně vyčerpaná. Teď se pomalu stávám trochu víc živou než předtím, teď se pomalu probouzím. Víc než napůl vzhůru jsem až po půlnoci. Usínám dávno po tom, co vyjde slunce. A probouzím se jen pár hodin po prvním zavřením očí. Nenávidím slunce, rolety jsem v Praze nevyhrnula už víc než půl roku. Je den a já nejsem ani vzhůru, ani nespím. Jen přežívám a doufám, že ve tři ráno nikoho nevzbudím, když vyklízím svůj pokoj. Stěny jsou prázdné, mé věci se válejí všude po zemi a má orchidej pomalu usychá; vydrží přesně 21 dní, uschne, až odjedu.
Děsím se toho letu, letišť a všech těch přestupů. Děsím se své angličtiny. A děsím se, že neprojdu matematickým testem a budu muset mít rok matematiku; tenhle rok bych ji ráda vynechala kvůli seminářům z angličtiny a historie. Děsí mě, že s mou nulovou povědomostí o “time management” naprosto ztroskotám v dělání věcí včas. Děsí mě představa vybalování těch tří obrovských tašek, které na mě čekají v prázdném pokoji uprostřed lesů. Popravdě ta příroda mě momentálně děsí asi nejméně. Nebyla jsem v Praze jen pár dnů a spala jsem. Tedy v rámci mých obvyklých možností. Jsem jen den v Praze a cítím se hrozně.
Zítra je doufám můj poslední den zařizování. Musím k zubaři, do banky a nakonec do práce. Dns později, až se trochu víc probudím, půjdu vyklízet pokoj a dobalovat. Poprvé za dlouhou dobu nemám před sebou jasný cíl, jasnou budoucnost nebo sen. Samozřejmě visím na stránkách univerzit, mé top 3 jsou stále stejné, ale nejsem tomu nijak oddaná, rozhodně ne natolik, že bych přehlížila přítomnost. A tou teď tedy nakonec žiji - a nikterak se mi to nezamlouvá. Za pár dnů, až začne škola, rozvrh se mi trochu srovná, první listy začnou opadávat, určitě se zase vrátí můj život v budoucnosti, alespoň na noc se vrátí, protože přes den asi skutečně budu každou vteřinu muset žít a co hůř, uvažovat o ní a správně ji začlenit do svého velice organizovaného “time management”. To zní hrozně; doufám, že se mi to jen takhle na papíře zdá nemožné, že nebudu mít čas sledovat na internetu vše, co teď, že nebude čas jen tak pustit si tři filmy za sebou, pár hodin se válet a nic nedělat nebo psát. Realita bude určitě o dost jiná, s tím počítám, jen nevím, v kterých oblastech to, co je psáno, zas až tolik neplatí a v kterých bych si měla doplnit alespoň jeden další vykřičník.
Tohle nejsou stížnosti. Vlasně ani strach, protože ten přichází jen ve dne, když jsem napůl ve spánku než napůl vzhůru. Strašně se těším. Nemůžu se dočkat…
P.S.: Vybrala jsem si Winterim. Z finančních důvodů neuvidím Mexico. Štve mě hlavně to, že tenhle program je naprosto perfektní. Co mě zajímá víc, než kultura a architektura Mayské civilizace a její záhady, literatura a mořská biologie při zkoumání unikátních útesů? Jsem s tím smířená do té doby, než pomyslím na to, že bych stála uprostřed míst, kde byla jedna z největších, nejimpozantnějších a nejzáhadnějších civilizací.
Místo toho budu nejspíš studovat ten Holocaust. Láká mé hlavně ten sociologický výzkum a osobní projekt v rámci tohoto kurzu. Taky doufám, že nás tam bude žalostně málo (myslím, že ostatní raději půjdou na kurzy jako “Raku Pottery” nebo “Rock Band”) a hlavně ti starší studenti.
8 Responses to “Kiss My Eyes And Lay Me to Sleep”
Leave a Reply
Srpen 7th, 2008 at 5:46 pm
Je hezké plnit si sny a začít znovu, taky se na to těším… odjíždím v září do Anglie a plním si ten svůj (i když zatím ne studovat). Tak budu držet pěsti a přírody bych se neobávala, myslela jsem, že jsem skrz naskrz městský člověk, ale pár hodin v přírodě mě vždy uklidní a ukáže mi, že na ní vlastně není vůbec nic špatného. Spíše naopak, dokáže dodat energii a pocit svobody.
Srpen 7th, 2008 at 6:16 pm
Anglie je úžasná, hned bych se tam vrátila alespoň na týden, moc si ji užij! Do jaké části přesně jedeš? Na jihozápadní pobřeží? Nebo víc do vnitrozemí?
Děkuju moc, myslím, že jsi to s tou přírodou vystihla mnohem lépe, než bych v tomhle šíleném stavu zvládla já. Přesně tak, dodala mi energii a pocit svobody. Těším se jak malé dítě na ty podzimní barvy a listí všude kolem, vypadá to nádherně.
Srpen 7th, 2008 at 8:21 pm
Nejraději bych do Londýna, tak snad to vyjde… už mám nového průvodce, tak plánuji navštívit vše, co je možné (i nemožné).
Líbí se mi možnost věnovat se Holocaustu, jednu dobu jsem jím byla posedlá, ale skončilo to nočními můrami, proto toto téma nechávám teď spát.
Srpen 8th, 2008 at 8:10 am
To určitě, v Londýně je tolik věcí k vidění! Byla jsem tam třikrát a vlastně jsem nestihla vše, co jsem chtěla. Neříká se o jen o Louvru, i na londýnské galerie bys potřebovala několik dní :).
Mně se líbí, že vlkastně celý ten třítýdenní kurz vedeme výzkum na otázku ‘Jak je možné, že v té jinak vyspělé a moderní době mohla zařízení jako Holocausty a tábory smrti vůbec existovat bez vědomí veřejnosti?’. Součástí je i velký projekt, který zpracováváme sami, esej na událost nebo významnou osobu WWII. Já asi před třemi roky napsala ročníkovou práci na téma ‘Srovnání psychologických profilů Hitlera, Stalina a Churchilla’ a teď se k tomu tedy tak trochu vracím. Jsem zvědavá, jak takové čistě evropské téma mohou pojmout Američané. I když myslím, že otrokářská doba v jejich dějinách jim to přeci jen může pomoci pochopit.
Srpen 8th, 2008 at 5:32 pm
Tak americký názor by mě zajímal ze všeho nejvíc… všechno se to děje i nyní, aniž by tomu někdo, kdo by mohl pomoci, věnoval pozornost. Jen vše pokrytecky přehlížejí, aby dosáhli svých plánů. Ale nemám na mysli jen Američany, ale i Evropu… takový kurz by mě stál nervy, protože se ráda a nahlas hádám a říkám svůj názor. A jsem vážně zvědavá, jak zrovna váš kurz bude probíhat a jaký vlastně bude závěr.
Srpen 11th, 2008 at 9:59 pm
Ahoj..strašně mě baví číst tvé příspěvky, čtu si třeba i ty dost staré, koumám tvoje ambice jet studovat do Ameriky už úplně od začátku..Doufám,že budeš blogovat i tam :) Přeju ti, ať dobře dojedeš a ať se ti tam líbí. Já mám teď trochu podobné pocity, protože odjíždím studovat do itálie, ale jen na trimestr .. :)
Srpen 11th, 2008 at 10:16 pm
Maya: Ahoj, strasne moc diky za tvuj komentar. Uz jsem tady a zatim mam smisene pocity. O skole budu hlavne blogovat na http://www.dreamcomingtrue.wordpress.com Sem budu psat vic osobnejsi veci, jako jsem to delala do ted. Druhy blog jsem si zalozila prevazne proto, ze jsem tenhle osobni blog nechtela anrusit jen vypravenim a informacemi o skole apod. Budu rada, kdyz budes dal cista treba i komentovat :).
Mimochodem, asi vis, ze prave Italie je ten muj velky sen! Kam jedes studovat a co? Hlavne si uzij vsechnu tu architekturu, umeni a italstinu :).
Srpen 17th, 2008 at 3:13 pm
Paráda :)Tak doufá, že tam z toho budeš brzo nadšená,smíšené pocity má po příjezdu asi každý..(Mělo to smysl? Budu tu šťastná?) Budu tě číst nadále, aspoň nemám pcoit, že jsem “v tom” sama :)
To, že Itálie je tvůj sen, vůbec nevím :)) Já jedu na jih, na Sicílii, takže památek si užiju požehnaně. Nejdřív jsem chtěla na sever, do Toskánska, ale vybrala si mě rodina ze Sicílie. Byla jsem trochu zklamaná, ale zjišťuju, že je to vlastně strašně dobře :)Budu tam normálně na gymplu, říkám, je to jen na trimestr :) V prosinci se zase vracím zpět do Česka :)