Dvě minuty přemýšlím o nadpisu

Nespím. Nepíšu. Rozepsáno mám ale přibližně šest příspěvků. Jeden je hodně zoufalý, skutečně příliš zoufalý. V Praze končí a začíná léto. Nepamatuji si včerejšek. Jen úterý, protože jsem byla v práci. Deset položek a méně? Stačí jedna. Nenávidím wikipedisty. “Přepište životopis vlastními slovy, aby nepodléhal autorským právům.” Půl hodiny jsem strávila tím, že jsem přemýšlela, jak přepsat “vystudoval tento obor na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a po studiích nastoupil do této firmy”.

Freemanova nejlepší role a přitom jsem si jistá, že bych každého donutila, aby souhlasil s tím, že tentokrát hrál sám sebe. Protože ten dojem je až příliš silný, než aby se daly tyhle myšlenky zastavit. Španělština se dostala blíž mému srdci než kdykoliv dřív. Nakonec skončím s tím, že se ji budu učit. mezi hodinami salsy a mexického jídla.

Dnes jsem k východu zády. Uloupili jim duši a ukradli jim budoucnost a oni pořád jen mluví o uloupeném Kosovu. Mé zdi jsou prázdné, včera ve čtyři ráno jsem vše strhala.