Brygmi mi položila pět otázek a já odpovídám. Pokud máte zájem, můžete komentovat a já vám pak položím pět otázek na které bych se ráda dozvěděla odpovědi. Odpovědi můžete zveřejnit kdekoliv: na svém blogu, v komentářích či v emailu.

1. Kterou knižní postavou by sis přála být?
To je těžké říci, protože nemyslím, že bych si přála být jen jednou knižní postavou či že bych si skutečně přála být nějakou. Nemám touhu prožívat život někoho jiného, ale ráda bych občas viděla svět očima jiných lidí. Z těch knižních mě pak určitě napadá Oshima (Kafka on the Shore), Malaparte (The Skin) a Agnes (Immortality).

2. Čeho si na sobě nejvíc ceníš?
Pravděpodobně si na sobě nejvíce cením hrdosti. Hrdost utváří téměř vše ostatní, co je mojí esencí a osobním nadhledem. Hrdost ze mě dělá misantropa, žene mě k tomu, abych se zajímala o chemii, i když ji ve skrytu nenávidím. Hrdost mě žená dál, věčně nespokojenou s tím, co už mám a čeho jsem již dosáhla. Hrdost mě chrání.

3. Velkoměsto nebo zapomenutá vesnice?
Všichni, kdo si myslí, že mě znají si tuto otázku zřejmě umí odpovědět. Velkoměsto. Špatně… V poslední době mám strach z toho, jaký osud je pro naši generaci předurčen. Děsí mě pomyšlení, že se budu muset zařadit mezi masy pracujících lidí i to, že většina mých přátel a lidí, co znám, se chystá studovat to samé. Děsí mě to, že za pár let vyjdeme ze školy a naše osudy budou tak uboze stejné, že nevybudujeme nic, co by po nás kdy zůstalo, že vzpomínky zůstanou pár vteřin a pak se spokojíme s prachem na našich tělech a myslích. V takových chvílích doufám, že se odstěhuji na samotu, budu mít koně a budu si pěstovat vlastní zeleninu a kompletně se odprostím od společnosti a patosu moderní doby. Přestanu číst o aktuálních událostech, protože jediné, co by mi mohly přinést, by byly další předsudky a cizí myšlenky, které pomalu, téměř nezřetelně napadají náš mozek a tím vytváří to, čeho už mám po krk, vizi společnosti, sociální matrix, pavoučí síť názorů, která vede ke ztrátě nezávislého myšlení. A my jsme ztraceni.

4. S jakým vědcem by sis přála promluvit?
Těžká otázka. Když vyloučím to, že bych mu také musela porozumět, pak by to byl Niels Bohr, jehož osobnosti si velmi vážím a který mě nepřestává uchvacovat svým pokrokovým myšlením.

5. Kdyby se o tobě točil film, kdo by tě hrál a kdo by byl režisér?
Doufám, že by mě hrál John Malkovich nebo Philip Seymour Hoffman. Mám pocit, že by oba dokázali vystihnout extrémy, které mám pocit, že v sobě vědomě pěstuji. Režisérem by ale musel být někdo z Asie. Nikoho určitého na mysli nemám, napadají mě jen určité metody režie dobře známé asijské kinematografii.

Neusnula jsem celou noc a pak těsně and ránem, kdy je obloha v Praze šedá, protože se rudé paprsky jen těžko dostanou skrz hustou vrstvu mlhy a smogu, jsem přečetla šest kapitol z knihy od Todda Oppenheimera The Flickering Mind. Podnítilo to ve mně spoustu myšlenek na budoucnost a jako tenkrát, okolní vzduch se zachvěl a má pokožka zchladla, protože s myšlenkami na budoucnost vždy přijde ten samý strach. Nakonec Oppenheimerovy myšlenky nejsou nijak zvlášť objevné, ale své pointy předkládá rychle a čistě, a tak se občasné zamyšlení nad neoriginalitou našich slov ztrácí mezi tónem šustění stránek, když pokračuji ve čtení s tím známým ještě dočtu tuhle kapitolu.

Připadám si vnitřně uzavřená, ale nechápu to jako problém. Necítím se nepohodlně a zima po sobě nezanechala žádný stín, o jehož významu a kouzlu bych spekulovala každou noc. Připadám si pod tlakem, protože potřebuji studovat, psát a pokoušet se o to, abych něco vytvořila, co by bylo jaksi uznané či publikované, abych se taky za ty dva roky dostala na univerzitu. Nic není jisté, každý už vyniká ve sportu a v umění, v jazycích i zájmu o společnost. Stresuje mě to, protože se nespokojím s málem a můj list univerzit se stále jen rozrůstá, protože jsem pochopila, že je to nakonec jen štěstí, co lidi dostane dovnitř, takže to i já musím zkusit. Celý tenhle proces mě duševně unavuje. A taky musím napsat tu idiotskou esej.

Myslela jsem, že zajdu na svou bývalou školu, ale samozřejmě to dopadlo tak, jak jsem očekávala. Už je to minulost a já encítím žádnou potřebu vracet se. Mám pocit, že bych se radši měla smát svému pojetí minulosti a přítomnosti, ale nakonec by to byl jen marný pokus o normální chování. Alespoň jsem myslela, že bych ale o mém pojetí minulosti mohla anpsat do té eseje, nicméně ale necítím tu potřebu sdělovat někomu v USA, že mám pocit, že studium historie na školách tak, jak to popisuje onen článek, je ztrátou času a analytických schopností.

Jen tak se plácám ve svém životě a děsí mě, že se nedokáž rozhodnout mezi jistou kariérou budouvanou na studiu mezinárodních vztahů a ekonomie, nebo nejistým záchvěvem, který protne mé tělo při pomyšlení na astrofyziku, oceánografii a neurologii. Stejně v padesáti skončím v jižních Čechách, daleko od civilizace, v pokoji, který by už teď zaplnily mé hromady knih, a budu jen čekat. Uvidím. Nicméně mlha stále přetrvává a já se díky ní cítím podivně prázdná. A Praha tomu jsitě nepomáhá, protože jediný okamžik, kdy jsem od té doby, co jsem přiletěla, zažila pocit uvědomění si sama sebe, byl, když jsem v pět hodin ráno, po noci strávené četbou dalších neoriginálních slov, která ale alespoň tvořila nějakou iluzi snu, ve kterém by mi nevadilo žít, obula své bílé boty a vyběhla do deště. Srdce mi bilo pravidelně a dech se ustálil hluboko v břiše, dovnitř a ven… Od té doby už mé boty bílé nejsou.

I believe I can see the future
cause I repeat the same routine
I think I used to have a purpose
but then again
that might have been a dream

Dneska jsem po dlouhé době mluvila v angličtině. V obchodě, kde si kupuji sojové mléko, mi prodavač nerozuměl, co přesně chci a tak jsme přepli do angličtiny a bavili se asi ještě deset minut tak nějak o různých věcech. V angličtině jakoby konverzace byla zase o tolik jednodušší a připadala jsem si mnohem přirozeněji. Jinak to tedy znamená, že jsem zpátky v Praze. Mám z toho smíšené pocity: na jednu stranu jsem ráda, že jsem ve městě, na druhou stranu mě ale Praha tak trochu ničí a znervózňuje.

Předělávám si pokoj v Praze a s tím mám docela dost práce, ale pokračuje to dobře. Jinak se americká byrokracie nezapřela a Cranbrook mi už poslal snad sto formulářů na vyplnění. Mimo jiné stále ještě musím napsat jednu esej pro “katedru” (oddělení) historických věd, do které se mi vážně nechce. Základem je přečtení článku What is History?, ve kterém není jediná originální myšlenka a jsou to v podstatě čtyři stránky ztraceného času. Po tom, co jsem začala studovat v Americe, se můj přístup ke knihám a jiné literatuře dost změnil. Jsem znechcuena z neoriginality, z toho, že milion lidí, milion grafomanů, publikují každý den další a další stejná slova bez jediné originální myšlenky či celkově bez myšlenky. V knihkupectvích si připadám zahlcena médii a reklamou místo klidem a vzrušením z vůně nově vytisklých knih. Po přečtení toho článku mi otázka eseje, které musím napsat, What is History? připadá téměř urážlivá a snad proto se mi do toho vůbec nechce.

Potřebuji se učit na testy, které mě čekají hned v září, ale to mě také jaksi vysiluje. Mám pocit, že bych nejraději nic moc nedělala, jen se dívala na filmy, četla a trávila čas na Facebooku v marné snaze vrátit to, co se nedá, při komunikaci s mými profesory a přáteli. Alespoň jsem udělala zásadní pokrok v jedné oblasti a to sice mého vysokoškolského vzdělání, o kterém teď potřebuji dost uvažovat a hledat, jaké možnosti se mi nabízejí. Ujasnila jsem si obory, které budu studovat, a strávila jsem nějaký čas zkoumáním a analyzováním škol.

Nemůžu uvěřit, že čas tak rychle utíká. Dny se přehoupnou tak rychle, že ani nestačím zaznamenat datum. A když si celkově uvědomím, že mí přátelé z gymplu slaví osmnácté narozeniny a já k nim též nemám daleko, nějak mě to donutí uvažovat o minulosti a o tom, jak rychle se všechno změnilo a propadlo minulosti. A nám pak zbyl jen ten prach na našich rukou a pár vzpomínek na něco, čehož význam už stejně pohasíná.

Tak publikuji svou závěrečnou práci v jedné z mých hodin angličtiny. Úkolem bylo napsat pohádku po té, co jsme do detailu rozebrali, co pohádky obsahují a jak je odlišujeme od jiné formy literatury. Má práce se (samozřejmě) opět vychýlila ze zadání, ale jak jsem předpokládala, dostala jsem plné hodnocení. Už jsem to nekontrolovala, takže pokud najdete chyby, určitě je napište do komentářů. To místo na každé stránce je schválně - výsledný produkt obsahoval ilustrace.

Enjoy!
Stahujte zde.

Od pondělí jsem zpátky doma a pomalu si zvykám na českou klávesnici a vlastně všechno českého. Nedokázala jsem brečet, když jsem se loučila s přáteli, ale téměř mě rozbrečel jeden okamžik během Graduation. Seoyun hrála Fantasy Impormptu na klavír. Můj poslední projekt v hodině angličtiny bylo napsat pohádku a já psala o Pianistovi, který hrál Fantasy Impromptu a komunikoval s notami, než o tento talent přišel. Pamatuji si, jak jsme trávily tolik drahocenných minut před začátkem hodiny, v noci, po večerce, nad snídaní a obědem s mou profesorkou o tomto příběhu, o tom, co pro Pianistu (a pro mě a pro ni) znamená svoboda, talent a život. Když Seoyun hrála, sledovala jsem, jak se má profesorka rozhlíží po sále plném lidí, aby našla můj pohled. Já neuhnula, vyčkávala jsem celé ty dlouhé tóny, až se naše oči setkaly. Ona se usmála, já také. Bylo to naše poslední rozloučení.

Chybí mi téměř vše. V letadle jsem nebrečela, nebyla jsem ani schopná přemýšlet o tom, co nechávám za sebou. Jediné, co jsem v tu dobu cítila, byl strach z toho, že opouštím svůj domov a vracím se na místo, které je mi náhle tak vzdálené. Když jsme přijeli domů, slzy mi začaly stékat po tváři. Cítila jsem se sama, zklamaná a nejistá. Chyběl mi ten pocit, že mí přátelé jsou hned za dveřmi mého pokoje. Chybělo mi vědomí, že moje spolubydlící je hned za zdí, pravděpodobně sledujíc videa o stupiditě Američanů a s hořce se jim smějíc. Chyběla mi ta náruč přírody, můj výhled z okna, stromy, mé hodiny. Chybí mi to a teprve si pomalu zvykám na to, že jsme doma a že vlastně ani nemám co dělat. V noci nespím, usnu až kolem osmé ráno a pak spím do tří odpoledne. Připadám si sama a jen si namlouvám, že tenhle pocit zmizí, až si víc zvyknu na to, že jsem tady.

Čeština není tak tragická. Několikrát se mi do vět připlete něco anglicky a já se pak zadrhnu a nevím, co říct, ale není to tak často. Horší už je to, že jen po pouhých třech dnech jsem se musela dívat do slovníku, jak správně napsat accomodation, protože jsem si tím nebyla jistá.

Tenhle příspěvek je vlastně tak o ničem, jen dávám vědět, že jsem zpátky tady. Na Flickr jsem vložila všechny fotky z mého výletu do Kalifornie, Nevady a Arizony. Teď mě ještě čeká napsání eseje na Cranbrook, které neustále odkládám. Jinak o prázdninách jsem si zaplatila měsíční kurz italštiny, takže už jsem se k tomu konečně dokopala. Příští rok začínám na Cranbrooku se španělštinou. Ke konci prázdnin si možná udělám řidičský průkaz, ještě netuším. Jinak snad pojedu na pár dní do Amsterdamu a snad s Markét někam k moři. Potřebuji se přes prázdniny učit na americké testy SAT, ACT a AP, jinak ale doufám, že přečtu alespoň několik knih z mého letního “reading list.” Už alespoň mám celé Death Note (anime i filmy), tak jsem zatím začala s tímhle. Mangu jsem nakonec nedočetla, protože se to asi po sté episodě stalo poměrně nudné.

Je zvláštní, že to, co mi nejvíce chybí, je právě angličtina a komunikace v ní. Musím počkat další tři měsíce, než budu mcot nasadit svůj snobský výraz, podívat se na Kat zvrchu a poznamenat “That’s pathetic.”